Včera mi na e-mail přišla upomínka z knihovny. V pošmourném odpoledni s výhlídkami na déšť se toho stejně moc dělat nedalo, tak jsem se vydal zapůjčené knihy vrátit.
Když jsem přicházel na Mariánské náměstí, už zdáli jsem slyšel vyvolávajícího prodejce Nového Prostoru. Pro mimopražské, co nejsou v obraze, podotýkám, že Nový Prostor je časopis rozšiřovaný sítí registrovaných prodejců, rekrutujících se z řad sociálně slabých spoluobčanů, nezřídka lidí až na samém dně společenského žebříčku – bezdomovců.
Nový Prostor si kupuji pravidelně. Ne, že by mě články v tomto spíše levicově orientovaném časopise nějak zvlášť zajímaly, ale dělám to už jaksi ze zvyku, neboť mi je tato forma přivýdělku bližší než pouliční žebrota.
Pan prodejce byl komunikativní člověk v dobrém rozmaru k tomu. Slovo dalo slovo a dali jsme se do řeči. Hned z kraje mě upozornil, že do knihovny přicházím krajně nevhod, neb je v pondělí zavírací den. Měl jsem tedy spoustu času a nevadilo mi strávit pár chvilek nezávaznou konverzací.
Zrovna jsem sháněl po Starém městě pražském kousek kobylince za účelem přihnojení, z toho si můžete odvodit v jakém duchu se náš rozhovor ubíral.
V jednu chvíli se mu ale rozzářili očíčka. To když mi vyprávěl, jak si u něj nedávno koupili časopis sám Mirek Topolánek se slečnou Talmanovou. Nechtěli od něj zpátky na stokorunu. Jakožto hrdý člověk se sice nechal chvíli přemlouvat, ale nakonec si své zasloužené spropitné přeci nechal. No řekněte sami, žít na ulici a dostat všimné od samotného expremiéra, to člověka potěší.
Pak si vzpomněl na Martina Bursíka s Kateřinou Jaques. Taky si chtěli zakoupit NP, ale jaksi se jim nedostávalo drobných. Vyprávěl mi, jak porůznu vyndával z kapes bankovky různé nominální hodnoty od pěti set korun českých výš. Nabídku na rozměnění obnosu odmítnul s tím, že by měl moc drobných. Nakonec mu prý aspoň věnoval krabičku zápalek s reklamním potiskem Strany zelených, vydaných u příležitosti voleb do Europarlamentu. To už jsem to nevydržel a vyprsknul smíchy. Opravdu mistr vedení volebních kampaní ten Bursík, bojovat i o hlasy těch, kterým pošta nemá jak doručit volební lístky, a tudíž se s nimi ve volbách jaksi nepočítá. Nelze se tedy divit, že dopadl, tak jak dopadl.
Nakonec mi onen bodrý prodejce poradil, že nejlíp seženu kobylinec na Staroměstském náměstí, protože tam je kočí kydají ze sběrné plachty umístěné pod koňskou oháňkou do igelitových pytlů.
Pobaven jsem se s ním rozloučil a s přáním hezkého dne jsem se vydal pro ten exkrement. No, můžete si říct, že tenhle článek vlastně ani za víc než to nestál.
