Klid na Tchien-an-men a demokracie v Číně

Celý svět si dnes připomíná dvacáté výročí Pekingského masakru na Náměstí Nebeského klidu. Tedy celý svět kromě Číny.

Samozřejmě. Čína je nejlidnatější zemí světa a není v zájmu představitelů čínské moci, aby vzpomínky na tragickou událost z roku 1989 vyvolaly emoce občanů. Proto právě dnes panují v Pekingu na Tchien-an-men, a nejen tam, zvláštní opatření.

Pod zostřeným dohledem jsou nejen čínští disidenti, ale i zahraniční novináři, zkrátka všichni ti, kteří by mohli svojí činností vyprovokovat jakýkoliv náznak pietní akce, či prostě pouze podnítit zájem o tuto smutnou epizodu čínské historie. Tak mnoho se čínské úřady bojí možné vlny nepokojů související s tristním výročím.

I když je to nepravděpodobné, Čínská vláda se obává svého pádu, a to i přesto, že většina disidentů země se snaží vystupovat spíše proti bezpráví a korupci, než proti systému jako takovému.

Čínská mentalita je jiná než západní a Čína nikdy ve svojí historii nepoznala žádný způsob vlády, který by se byť vzdáleně podobal demokracii západního typu. Lidé, spíše než po demokracii, touží po reformách a svobodě slova i tisku. To je sice pro současnou vládní garnituru poněkud velké sousto, ale Čína jde pomalu ale jistě svojí vlastní cestou a je docela možné, že tak jako tomu bylo až doposud, dočká se čínská společnost i v budoucnu dalšího postupného uvolňování zaběhlých pořádků. Vždyť od dob Mao Ce-tunga se v téhle zemi změnilo k lepšímu mnohé.

Je otázkou, jakkoliv prodemokraticky můžeme být založeni v našich vlastních zemích, jak velký zájem máme na demokratizaci Číny my, obyvatelé ostatního vyspělého světa.

Představa více než miliardy Číňanů svobodně se rozhodujících o své vlastní budoucnosti a nástrojích k jejímu dosažení ve mě budí obavy ze spousty vedlejších důsledků jejich svobody, počínaje rostoucími cenami ropy v závislosti na světové spotřebě a nekontrolovatelnou migrací čínského obyvatelstva konče.

Z tohoto důvodu můžeme jen doufat, že ke společenským změnám v Číně bude i nadále pokračovat plynule bez revolučních tendencí. Jedině tak lze spoléhat na to, že se z Číny nezačne šířit všeobecná destabilizace světového uspořádání.

Spoustě lidí může přijít toto uvažování příliš pragmatické a mohli by argumentovat zrůdností komunistického režimu, porušováním lidských práv, či neospravedlnitelností okupace Tibetu, ale světová stabilita mi v tomto případě přijde přednější, než všechny vzletné ideály demokratických zásad.