Jmenoval se Jirka

Psal se rok 2005 a já jsem začátkem února pod tíhou nevydařeného vztahu s roztomilou, leč velmi komplikovanou Kanaďankou opustil Campo de Gibraltar a namířil jsem si to rovnou na druhou stranu Španělského království do Barcelony.

Řízením osudu, nebo chcete-li shodou náhod jsem na pověstném bulváru La Rambla narazil na bandičku odpudivě vypadajících, opilých Čechů. Poprosili mě španělsko-českou směsicí výrazů o cigaretu, já vyndal balíček tabáku a už jsem věděl, že s těmito lidmi teď nějakou tu dobu pobudu. Po, jak jsem později zjistil, tradiční obchůzce po zvolna zavírajících stáncích s rychlým občerstvením, kde nás více, či méně chápaví prodavači krmili zbylými kousky baget, pizzy a kdo ví čeho všeho, mě konečně zavedli na Macábru. Mezi barcelonskými squatery je Macábra pověstný dům hrůzy, což sám název (La Macábra - příšerná, odpudivá), myslím, docela výstižně napovídá. Skutečnost, že jsem tam první noc strávil v místnosti, kde většinu podlahy pokrývala odporně páchnoucí zaschlá lidská krev, mluví za vše.

Druhý den jsem se s ním seznámil. To jsem ještě nevěděl, že si jeho příběh budu pamatovat do konce mého života..

"Čau, já jsem Jirka." přisedl si ke mě v kruhu bezprizorních existencí ten mladý čahoun v příšerně špinavých, vytahaných hadrech.

"Jsem Radek.. Ze západních Čech. A ty..?" zareagoval jsem na vřelou nabídku k seznámení.

"Z Hradce." odpověděl a začali jsme se navzájem oťukávat.

Jirkovi život nerozdal zrovna ty nejlepší karty. Narodit se černej a ještě ke všemu vyrůstat v dětském domově, to opravdu není vstupenka do vyšší společnosti. Z děcáku odešel  rovnou na ulici. Odjel do Španělska, kde se lidem bez domova žije přeci jen o poznání lépe. Léto prozářené slunečním paprsky na pobřeží středozemního moře. Zima bez tuhých mrazů. Charity, tento ukazatel rozvinutého smyslu pro sociální cítění na Iberském poloostrově, kde člověk dostane každý den vydatné teplé jídlo, čisté šaty a může se vysprchovat. V neposlední řadě pak vydatný hospodářský růst produkující nadbytek všeho, co společnost nestačí spotřebovat a co se dá, terminologií alternativní subkultury, recyklovat. Všechny tyto přednosti dělají ze Španělska Meccu bezdomovců, zevláků a jiných zkrachovalých existencí z celé Evropy, neřkuli z celého světa. I Jirka se díky svému vytříbenému smyslu pouličního psance domníval, že k němu zde bude život jaksi více shovívavý.

Jak už jsem předeslal, neměl to v životě lehké. Přes všechny překážky a potíže se však tím svým životem pohyboval s jistotou a dravostí šelmy, která ve svém teritoriu zná každou píď, každý strom, každý kámen.

Byl to člověk s velmi dobrou fyzickou kondicí, což bylo vzhledem ke způsobu jeho života obzvlášť pozoruhodné, ale nikdy svojí sílu a obratnost nezneužil k tomu, aby někomu bezdůvodně ublížil. Jeho smysl pro čest a fair play byl už kvůli jeho národnosti, a cikáni mi prominou, neobvyklý. Ostatně výjimečný by v tomto směru byl v jakékoliv společnosti.

Nikdy se nevzdával. Když mu policie zabavila jeho věrného psího přítele Chica kvůli absenci očkovacího průkazu. Vyrobil si z kartónu provokativní transparent, na kterém tento akt "policejní zvůle" ostře odsoudil, a dva týdny s ním žebral po ulicích, až dal dohromady oněch 100,- €uro, aby ho mohl vykoupit zpátky z psího útulku.

Jeho motorické schopnosti přesahovaly rámec průměrného člověka. Bez problému udržel při žonglování ve vzduchu čtyři míčky, či ohnivé fakule a jeho snaha se neustále zdokonalovat ve svých kabaretiérských výstupech byla prostě ohromující.

Svými tanečními kreacemi, co se razance a nápaditosti týče, by možná inspiroval i samotného Michaela Jacksona a jeho ostré a divoké rify při hře na africké bongo mi ještě dneska znějí v uších.

Když si jen vzpomenu, jaké úžasné dobroty dovedl uvařit z pár zbytků a odpadu z pouličního trhu..

Zkrátka a dobře, Jirka byl výjimečný člověk po všech stránkách a kdyby se narodil do malinko vstřícnějšího prostředí, mohl to v životě někam dotáhnout. Jenže na kdyby se jaksi nehraje, že?

Zrovna v době, kdy jsem přijel do Barcelony, přestal Jirka experimentovat s heroinem a začal na něm být závislý. V průběhu mého pobytu jsem u něj mohl pozorovat čím dál častější intoxikace a s nimi spojené změny nálad. Jakýkoliv hovor s ním na toto téma byl předem odsouzen k neúspěchu. Ve svém rauši naléhavost mých kázání nevnímal, střízlivého a při vědomí ho moje řeči popouzely. Nakonec jsem se na to všechno dál už nemohl dívat a Macábru jsem opustil.

Když jsem se po půl roce vracel z Čech zpátky do jižní Andalúzie a při té příležitosti jsem se zastavil v Barceloně, Jirka už nebyl mezi živými. Jednoho večera si dal poslední dávku a ráno ho našli bezvládného na lůžku. Těžko říct, jestli ho zabil příliš kvalitní heroin, nebo naopak ten nekvalitní, naředěný nevhodnou substancí. Jisté je dneska jen to, že je mrtvý.

 Mohli byste namítnout, že to byla jeho vina. Že měl možnost volby. Mohl žít slušně a spořádaně, protože šanci dostal, ale já bych Vám to nevěřil. Nevěřil by Vám to ani Jirka. Za Jirku totiž mluví statistiky a ty neúprosně říkají, že většina chovanců dětských domovů končí na ulici a v kriminálech. Proč vlastně, když všichni dostali šanci?