Co na to říkáte, pane Palachu?

Pokaždé, když procházím okolo bronzového odlitku jeho posmrtné masky, pronásleduje mě změť smíšených pocitů. Odvaha, odhodlanost, smysl pro spravedlnost, ale i zbytečnost, marnost, naivita a bláznovství mi vytanou na mysli vždy, když jdu kolem.

webové stránky Eeského rozhlasu 7

O vznešenosti pohnutek jeho hrůzného, sebedestruktivního činu už bylo napsáno, či řečeno mnohé. Obzvláště procítěné projevy piety jsme mohli slyšet z úst mnoha jindy tak arogantních a bezcharakterních politiků, přihřívajících si na jeho zoufalém činu svojí nechutnou polívčičku. Měl však jeho protest opravdu takový dopad, jak se nám u příležitosti jeho čtyřicáté výročí snažila namluvit média..? Očekával masové protesty a svržení režimu, dočkal se tak akorát hojné účasti na vlastním pohřbu. Lidé se po něm z pudu sebezáchovy uzavřeli do soukromí svých příbytků a dalších dvacet let se souhlasným mlčením přihlíželi normalizačnímu prznění posledních zbytků všeobecné morálky.

Pravda, po oněch tristních dvou dekádách se u příležitosti kulatého výročí jeho mučednické smrti zvedla vlna odporu a my ji dnes chápeme jako předzvěst pádu totalitního režimu. Ten by ale padl brzy tak jako tak, protože už byl ekonomicky na pokraji sil a při životě ho držela pouhá setrvačnost. Signály o uvolnění opratí z rukou komunistických hodnostářů vysílala Moskva ústy Gorbačova všem svým spřáteleným satelitům a Berlínská zeď padla osm dní před studentskými demonstracemi 17. listopadu.

Když si prohlížím jeho obličej zjizvený ohněm, přemítám, jaký asi byl jako člověk. Byl prý vášnivý diskutér, jehož politické dění v naší zemi, ale i souvislosti ve světovém měřítku nemohli zanechat chladným. Přemýšlím, kdo by byl dnes, kdyby od záměru stát se živou pochodní na poslední chvíli upustil a rozhodl se bojovat s režimem bez ohledu na perzekuce s takovým nasazením, s jakým položil svůj život na oltář svobody. Pravděpodobně by se stal disidentem, signatářem charty 77, dost možná na nějaký čas politickým vězněm, po Sametové revoluci pak jedním z lídrů politického dění ve státě. Tyto úvahy jsou však ze zřejmého důvodu zcela irelevantní a bezpředmětné. Jan Palach rozhodl tak, jak se rozhodl a stal se pro společnost symbolem boje za svobodu všemi možnými prostředky bez ohledu na následky pro svůj vlastní život.

Proč o tom vlastně dneska, zcela mimo historická výročí spojená s jeho smrtí, přemýšlím? Už je to přes dva měsíce, co prezident republiky podepsal zákon zakazující mimo jiné zveřejňování policejních odposlechů, bez ohledu na to, týkají li se tyto odposlechy osob činných ve státní správě. Zcela zjevně tím přispěl k omezení svobody slova tolik potřebné k výkonu povolání novináře. Té svobody slova, za kterou byli jiní lidé ochotni obětovat svůj život a dodneška se nenašlo dostatek zákonodárců k tomu, aby mohla být poslána stížnost k ústavnímu soudu. To, že se tak možná stane na příští schůzi senátu skoro tři měsíce po odsouhlasení tohoto kontroverzního zákona dolní sněmovnou, mi přijde poněkud znepokojující,  takže pokud nás a vývoj v naší republice odkudsi shora sledujete, co na to říkáte pane Palachu?