*2075 - Zrůdnost reality (závěr)

Na tohle stání procesu povolení zachování před komisí ÚPKZPO doktor Goller do smrti nezapomene. Ne jen proto, že to bylo poslední stání, ve kterém někoho zastupoval, ale především pro způsob vedení jednání mající za úkol nezaujatě zhodnotit účelnost dalšího života jeho zmocnitele.

Vrchní komisař Von Hayek nedal profesoru Lebensteinovi, absolutně žádnou šanci na zachování. Jeho otázky byly formulované tak, aby druhé straně nebyla ponechána jakákoliv možnost manévrování.

„Opravdu není mezi Vašimi mladými kolegy nikdo, kdo by Vás v přednášení výkladu mohl nahradit? Chcete říct, že jste přednášel takovou dobu, aniž byste kdy vzdělal dostatečné množství svých potencionálních nástupců? Jak byste tedy ve světle svých pedagogických výsledků hodnotil sám sebe jako pedagoga, zajisté ne příliš kladně? Nebylo snad zplození potomka ve Vašem pokročilém věku úmyslným pokusem zdůvodnit Vaše zachování? Opravdu Vám máme věřit Vaší historku o vřelé lásce kmeta a mladé, sotva dospělé dívky?“

V tomto duchu předem zamítnuté žádosti o zachování se neslo celé stání před komisí. Profesor Lebenstein trpělivě odpovídal bez toho, aby na sobě nechal znát jakékoliv emoce. Po vyslechnutí rozhodnutí komise, zamítající jeho zachování, pouze mlčky sklopil hlavu. Když vyšli z jednací síně, na chvilku se zastavili na chodbě u okna.

„Je mi to líto,“ vypravil ze sebe Goller. „Nechápu, co to do Von Hayeka vjelo. Nikdy není příliš nakloněn zachovávání kohokoliv, ale takhle předpojatého jsem ho nikdy neviděl.“

„Nemusíte si nic vyčítat, dělal jste, co jste mohl,“ odvětil s lehkým úsměvem na tváři. „Není ještě všem dnům konec. Za ta léta bez dětí jsme s nebožkou ženou uspořili značný obnos peněz. Něco jsme investovali a výnosy nebyly zrovna zanedbatelné. Doufal jsem, že se mi podaří uspět se žádostí o státem garantované zachování a mé úspory přenechám po mé smrti Susan s malou Charlotte, ale i když část z nich budu muset utratit za svoje léky, stejně by jim malá finanční rezerva zbýt měla.“

„Počkejte, jak to myslíte?“ nechápavě zdvihl obočí Goller. „Léky jsou přeci vydávány pouze na lékařský předpis.“

„Ale pane doktore,“ podíval se na něj pobaveně Lebenstein. „Přeci Vám musí být jasné, že za peníze lze sehnat vše a černý trh fungoval vždy a všude, kde bylo nějaké nedostatkové zboží. Nelamte si s mým osudem hlavu, na smrt se ještě necítím,“ s těmito slovy a podání ruky se s ním rozloučil a chvatně odkráčel směrem k východu ze budovy ÚPKZPO.

Doktor Goller chvíli zmateně koukal za odcházejícím Lebensteinem. Nikdy před tím nenarazil na klienta, který by tak povzneseně reagoval na svou prohru před komisí. Cítil, že se ho tato skutečnost dotýká. Na okamžik mu dokonce připadalo, že byl podveden. Jakoby se teď Lebenstein tak trochu smál na jeho účet. Ze zamyšlení ho vytrhl až procházející Von Hayek.

„Á, pan doktor Goller!,“ poznamenal žoviálně. Intonace jeho hlasu se naprosto neshodovala s tónem, kterým ještě před půl hodinou vedl stání. „Tak co, další těžký den za námi,“ pokračoval. „Řeknu Vám, kolego, ti Vaši klienti jsou se někdy domnívají, že jedinou povinností státu je starat se o neproduktivní starce, že?“

„Myslím, že jste byl dnes přespříliš tvrdý, pane vrchní komisaři. Profesor Lebenstein si od společnosti jistě zasloužil svolení pokračovat ve své započaté práci,“ odpověděl mu odměřeně Goller. Chlad v jeho hlase překvapil i jeho samotného. Von Hayek měl značný vliv na směřování jeho kariéry a nikdy předtím neměl ve zvyku ho jakkoliv konfrontovat.

„Ale pane kolego,“ napomenul ho nonšalantně Von Hayek. „Přeci byste si nekazil den pro jednoho senilního starce. A čistě mezi námi, nebylo v zájmu společnosti, aby zrovna Lebenstein zůstal zachován na státní náklady. Jeho aktivity mimo půdu univerzity hraničí se slučitelností s naším státním zřízením. Zájem na zamítnutí zachování přišel tentokrát z nejvyšších míst.“

„Co to říkáte?,“ zalapal ztěžka po Goller po dechu.

„Uskupení, jehož je profesor Lebenstein součástí, se dlouhodobě zabývá možností pozměnit ústavní pořádek ve státě. To není nic, na čem by měla většinová společnost zájem, chápete?,“ Von Hayekův hlas přesvědčivě vykreslil závažnost situace. „Nic jsem Vám neřekl, pane kolego, nechte si to pro sebe. A pořádně si odpočiňte, vypadáte strašně přešle, nashledanou,“ dodal už vzdalující se rychlým krokem do své kanceláře. Doktor Goller zůstal na chodbě sám zcela ponořen do svých myšlenek.

Nejdříve Lebenstein se svým klidným a smířeným postojem k zamítnutí jeho žádosti o zachování a připuštění existence černého trhu s léky, o čemž nikdy v životě neměl důvod přemýšlet. Potom Von Hayek s nepokrytým přiznáním zmanipulovaného stání a Lebensteinova protiústavní politická angažovanost. Naivita s jakou věřil v dokonalost dobře fungujícího státu, jehož byl hrdým občanem, ho tváří v tvář realitě tupila a zahanbovala před sebou samotným. Cítil, jak se mu začíná z toho všeho motat hlava. Stačil si ještě rozepnout knoflíček košile na krku a vykročit k východu. Tak, jak se přibližoval k hlavním dveřím, jeho zrak mu rozostřovaly mžitky před očima, až se vše kolem něj ponořilo do závojů bílé mlhy a on ztratil vědomí.

______________________________________________________________________________________

Když se probral z bezvědomí, stály nad ním tři postavy v bílých pláštích. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že je v nemocnici.

„Co se stalo?“, zeptal se ztěžka. Teprve teď pocítil, jak moc má vyschlo v krku.

„Prodělal jste hyperglykemické kóma. Diagnostikovali jsme Vám neléčený diabetes mellitus. Máte veliké štěstí, že nedošlo k poškození mozkové tkáně. S inzulínem budete schopen žít takřka plnohodnotný život. Necháme Vás teď odpočívat,“ informoval ho nezúčastněně jeden z lékařů a všichni tři se vzdálili od jeho lůžka.

Zvolna mu začalo docházet, co se vlastně stalo. Do pětašedesáti mu zbývá deset let života. Potom mu podle zákona o přirozené úmrtnosti obyvatelstva zanikne právo na příjem inzulínu a on umře na přebytek cukru v krvi. Pokud bude mít štěstí, najde dealera, který mu za několikanásobnou cenu lék prodá. Poprvé v životě spatřil systém z druhé strany stolu v jeho kanceláři, od kterého s despektem hleděl na stárnoucí nemocné, kteří si k němu chodili pro výjimku ze zákona. Bylo mu jasné, že na židli ve své kanceláři v Úřadu pro kontrolu zaměstnanosti a produktivity obyvatelstva už víckrát neusedne. Poprvé v životě pochopil zrůdnost toho všeho.

Věnováno Pavlu Tigridovi, který jako jeden z mála lidí na tomto světě pochopil, že po dlouhém a produktivním životě je neplodné a nemocí paralyzované stáří, udržované při životě pouze výdobytky moderní medicíny, nepřirozené a ponižující.