*2075 - Zrůdnost reality (část první)

Do konce pracovní doby zbývalo jen pár minut. Doktor Goller sledoval skrze perfektně čisté okno své kanceláře prolínající se davy lidí dole na Hlavní třídě a přemýšlel o vhodném dárku k sedmým narozeninám své milované dcery Christien. Nechtěl ji rozmazlovat předraženými výdobytky nejmodernější techniky, jako je holografický projektor snových představ. V tomto ohledu byl velmi konzervativní a věřil, že podobná supermoderní zařízení pouze potlačují přirozený vývoj dětské fantazie. Zároveň ale nechtěl, aby se jeho malá holčička necítila ošizena v porovnání se svými vrstevníky. Jak těžký úděl být zároveň člověk pevných zásad a milující otec dohromady, uvědomil si, a začal se pomalu připravovat na odchod. Ticho v kanceláři přerušilo nesmělé zaklepání na dveře.

„Vstupte!“ Vyzval čekajícího za dveřmi řízným odměřeným hlasem.

Do místnosti vešel postarší muž. V očích za bifokálními skly brýlí se stříbrnými obroučkami se zračila životní moudrost ale i jistý náznak doposud nevyslovených obav. Jeho prošedivělý krátce střižený plnovous v kombinaci s decentním tmavě šedým vlněným oblekem mu dodával na důstojnosti.

„Dobrý den, pane doktore. Přišel jsem Vás požádat o pomoc ve věci udělení výjimky ze zákona č. 399/2059 Sb.“, přešel muž rovnou k věci. „Nárok na příjem léčiv mi vyprší za patnáct měsíců, a potom, jak víte, mi budou vysazeny léky, které mě udržují při životě“

„Ano, pane..,“ odmlčel se Goller ve snaze vybavit si jméno.

„Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Lebenstein. Profesor Franz Lebenstein.“

„Jistě, pane Lebensteine, ale víte přeci, že k prodloužení nároku na práci u osob životně závislých na lécích je zapotřebí potvrzení zaměstnavatele o jejich nepostradatelnosti v pracovním procesu?“

„To vím.“

„Pak jistě víte i to, že Úřad pro kontrolu zaměstnanosti a produktivity obyvatelstva bude potřebovat minimálně jeden pádný osobní důvod pro Vaše zachování a dále bude potřeba nejméně tří na sobě nezávislých doporučení o Vaší mentální způsobilosti pokračovat v životě i v tomto pokročilém věku.“

„O podrobnostech procesu povolení zachování jsem podrobně informován. Co potřebuji, je zplnomocněnec při ÚPKZPO. Přišel jsem Vás požádat, zda byste se mého případu neujal, pane doktore.“

Doktor Goller se nervózně podíval na hodiny na stěně kanceláře. Touhle dobou už měl být na cestě domů s vybraným dárkem pro svou malou Christien a místo toho tu ztrácí čas s člověkem, jenž se evidentně nechce podřídit zákonu o přirozené úmrtnosti obyvatelstva. Ze všech sil se přemohl k profesionálnímu jednání s klientem.

„Dobře, pane Lebensteine. Zde jsou smluvní podmínky pro mé zplnomocnění Vaší osobou. Budete-li s nimi souhlasit, vyplňte prosím tyto pověřovací formuláře a zastavte se zde v kanceláři během příštího týdne.“

Profesor Lebenstein chvatně posbíral několik listů do aktovky a odporoučel se.

Doktor Goller zůstal v kanceláři sám, zcela pohroužen do svých myšlenek.

Další blázen, který se snaží vyhnout přirozené smrti i za cenu potupného úředního prověřování smysluplnosti svého dalšího života. Zákon o přirozené úmrtnosti obyvatelstva č. 399/2059 Sb. byl vydán před šestnácti lety, odsouhlasen totální většinou obou komor parlamentu v reakci na ekonomickou krizi, kterou přivodil nepoměr produktivního a neproduktivního obyvatelstva. Na konci padesátých let tohoto století tvořila produktivní část obyvatelstva necelou třetinu společnosti. Přes padesát procent obyvatelstva tvořili neproduktivní občané - důchodci. Zbylá část byli děti. Z tohoto důvodu zákon zakázal podávání životně důležitých léků všem, kteří již nemohou pracovat a stávají se tak zátěží pro společnost. Ekonomické dopady zákona byly jednoznačně pozitivní. Primárně se ušetřilo za výdej léků, sekundárně pak vlivem přirozené úmrtnosti na penzích. Občas se najdou tací, co se pokoušejí i na smrt nemocní využít výjimky ze zákona a obhájit smysl své existence před Úřadem pro kontrolu zaměstnanosti a produktivity obyvatelstva. Právě takovým má doktor Goller, jakožto zmocněnec při ÚPKZPO, pomáhat při procesu povolení zachování.

Z přemýšlení ho vytrhlo až bzučení telefonu v náprsní kapse. Volala manželka, aby nezapomněl na dárek pro malou Christien a aby si pospíšil. Oblékl si kabát a vyrazil z kanceláře.

Cestou domů se zastavil v nákupním centru na rohu Hlavní třídy a Darwinova náměstí. Obejít celou dětskou sekci rozprostírající se na dvou podlažích mu zabralo skoro hodinu. Nakonec vybral pro Christien psychologickou hru reagující na frekvence hlasu a okolní podněty, měla by u dětí rozvíjet přirozené instinkty a ostražitost při jednání se svými bližními. Doufal, že tím své malé princezně udělá radost. Má na ní poslední dobou tak málo času a dnešní svět je snad ještě horší a zákeřnější, než v časech jeho dětství.

Za hodinu na to už seděl doma v obývacím pokoji se svou malou dceruškou na klíně. Nemohl se vynadívat na její nevinnou krásu, stejně jako se nemohl nasytit lásky, kterou ho spontánně zahrnovala bez toho, aby po něm něco na oplátku chtěla. Svět v její blízkosti byl podoben růžovému snu, ze kterého se nechcete probudit. Na profesora Lebensteina si už ani nevzpomněl.

(pokračování příště)