*2075 - Zrůdnost reality (část druhá)

V pondělí dorazil do budovy ÚPKZPO s dvouhodinovým zpožděním. Nepospíchal. Všechny termíny stání před komisí ÚPKZPO byly stanoveny až na příští měsíc a v přípravném řízení neměl žádného dalšího klienta.

Vlastně se tomu ani nedivil. Stání před komisí ÚPKZPO byla tak ponižující. Na smrt nemocní starci odmítající se smířit s vlastní smrtelností tam byli v procesu povolení zachování vystavováni takřka křížovému výslechu, ve kterém měli obhájit důvod proč pokračovat ve svých životech i za cenu jejich nákladné léčby.

Kolik už mu jich takových prošlo pod rukama. Přicházeli s přesvědčením, že právě oni mají nezvratný nárok na výjimku ze zákona o přirozené úmrtnosti obyvatelstva. Jako důvod uváděli svojí nepostradatelnost v zaměstnání, ačkoliv už se na jejich pracovní pozice tlačili mladší a výkonnější. Nezřídka obhajovali svůj domnělý nárok na budoucnost svými minulými přínosy pro společnost, pracovními zásluhami a nadprůměrnými výkony v mládí. Jediným skutečným důvodem žádostí o zachování však byla v naprosté většině případů jejich sobecká touha pokračovat v životě a neochota či neschopnost pochopit jeho konečnost. Jako kdyby vyčerpaný potenciál jedince dával smysl přežívání na úkor ostatních.

Přicházeli velmi často s planými nadějemi, které komise ÚPKZPO rozcupovala na kousky ještě v předběžném slyšení, a neúspěšným žadatelům o výjimku ze zákona bylo po ztrátě všech iluzí o své vlastní důležitosti a přínosu pro společnost zbavení nároku na životně důležité léky vlastně dobrodiním. Pamatoval si dokonce klienta, který se v zoufalství nad záporným rozhodnutím komise pokusil o sebevraždu předávkováním se léky, které ho měli udržovat při životě. Lékaři ho sice v duchu Hypokratovy přísahy resuscitovali z klinické smrti, ale za necelé dva týdny mu vypršel nárok na příjem léčiv a dotyčný exitoval podruhé a nadobro.

Když vyjel výtahem do čtvrtého patra, kde měl kancelář, s překvapením zjistil, že na něj v čekárně už kdosi čeká. Teprve teď si připomněl adepta na žadatele o zachování z pátečního odpoledne.

„Dobrý den, pane Lebensteine. Omlouvám se za zdržení, nečekal jsem Vás zde takhle brzy,“ zrychlil svůj krok a otevřel dveře své kanceláře.

„Dobrý den, pane doktore, nemusíte se omlouvat, přišel jsem před malou chvílí,“ odvětil s úsměvem profesor Lebenstein, ale v jeho očích se zrcadlila úleva, a celkově působil dojmem, že pouze z vrozené zdvořilosti nepřiznal svůj brzký příchod a více než dvouhodinové čekání.

„Pojďte, prosím, dál. Odložte si a posaďte se, probereme to v klidu. Kávu?“

„Ne, děkuji. Doktor mi kvůli hypertenzi kofein přísně zakázal. Doma piji pouze bylinkové čaje,“ odpověděl plaše profesor Lebenstein a těkavě se rozhlížel po Gollerově kanceláři.

„V tom případě můžeme hovořit rovnou k věci,“ začal Goller. „Pokud jsem to, pane profesore, dobře pochopil, Váš zdravotní stav vám nedovoluje užít si klidné a spokojené stáří bez užívání léků, na který závisí Vaše další přežití. Je to tak?“

„Ano.“

„Říkal jste, že jste profesor. Můžete mi, prosím, prozradit, čeho se týká Vaše profesura?“

„Přednáším astrofyziku na Státní univerzitě, pane doktore.“

„Aha, s Vaší mentální způsobilostí by tedy neměl být žádný problém,“ odtušil Goller. „Jaké stanovisko zaujal k Vašemu případu rektor?“

„Jednoznačně kladný ve smyslu dalšího zachování a možnosti pokračovat ve výuce.“

„Dobře,“ přikývnul Goller, „to bychom měli. Teď mi ještě, prosím Vás prozraďte, jaký je Váš osobní důvod pro zažádání o výjimku ze zákona?“

„Mám malou dceru, pane doktore. Šestiletou malou bosorku, která potřebuje otce,“ odpověděl profesor Lebenstein a oči se mu jakoby mávnutím kouzelného proutku rozsvítily a zároveň dojetím zvlhly.

„Ale v tomhle věku..?“ vypravil ze sebe nevěřícně doktor Goller.

„Víte, pane doktore, moje první žena nemohla mít děti. Miloval jsem ji a ona mě. Smířili jsme se s osudem a žili jeden pro druhého. Před deseti lety měla nehodu a já ovdověl. Říkal jsem si, že pro mne aspoň nebude těžké opustit tenhle svět, až přijde můj čas, ale před sedmi lety jsem potkal Susan. Chodila na mé přednášky..,“ profesor Lebenstein se na chvíli odmlčel. „Vím jak to vypadá. Mladá, sotva dospělá žena a starý vypelichaný kocour jako já, ale stalo se, co se stalo a my tomu nemohli pomoci. Popravdě řečeno, ani jsme nechtěli. Zamilovala se do mě a já se zamiloval do ní. Malá Charlotte je výsledkem naší lásky. Už dávno jsem se mířil s bezdětností, ale teď, když jí večer ukládám ke spánku, cítím, že kvůli ní musím žít dál. Chápejte, ne kvůli sobě, ale to dítě potřebuje otce.“

Profesor Lebenstein domluvil a s neskrývanou nadějí pohlédnul doktoru Gollerovi do očí. Chvíli na sebe navzájem koukali. Doktor Goller pocítil, jak moc tentokrát svého klienta chápe, jak moc mu rozumí.

(pokračování příště)