Pán Bůh zaplať šrotovné

Do slova a do písmene. Už o tom bylo napsáno mnoho, tak jen pár řádků. Tak jako si každý křesťan nosí království nebeské ve svém srdci, tak většina politiků Evropy ve svém srdci nosí myšlenku na šrotovné. A jak politici pravili a připravili, tak také téměř každý Evropan bude platit. Jako akt solidarity a křesťanství dobré. Ale co dál?

Zaplať pán bůh za šrotovné. Jsem za něj rád. Jsem rád, že ty desítky tisíc lidí pracující v jednom z nejzbytečnějších průmyslových odvětví ještě chvíli budou mít práci. Nejzbytečnějším? Jistěže. Z hlediska životních potřeb je auto na opačném konci než jídlo a bydlení. Zjednodušeně ovšem. Někomu auto samozřejmě slouží jako zdroj obživy a někdy se bez něj fungovat nedá. Když se mi ale bude nedostávat peněz, zruším auto. Stojí peníze i když stojí. Povinné ručení, parkovné, STK a emise. Je to logické.

Šrotovné nám dá rok, možná dva času. Doufám, že v době kdy se bude šrotovat, budou mozky politiků také šrotovat co dál. Tato recese, která začala jako finanční a mluví se o ni jako finanční je možná více krizí systému. Krizí systému distribuce peněz, krizí systému, který je postaven na automobilismu a ropě. Krizí systému, kde se zboží japonské výroby vozí do čech, vietnamští dělníci vyrábějí česká auta pro Británii a Německo a africkou ropu těží americké firmy. Fungoval by možná dál, kdyby se automobilky více zaměřily na snižování nákladů na provoz automobilů, než na design. Kdyby úspěch jednoho nebyl podmíněn krachem jiného… Kdyby…

No po bitvě každý generálem, teď je to zřejmé každému. Nebylo by potřeba šrotovného, kdyby auto jezdilo za korunu na kilometr a bez všudy přítomného „smradu“ a výfukových plynů. Každý by rád vyměnil svoje staré drahé, za nové levné. Technologie ekologického provozu jsou v šuplíku automobilek už desetiletí.

Co tedy dál? Pořád se mluví a šrotovném, ekonomickém oživení, šrotovném… Jestli to má být hlavní recept na krizi, tak nám Bůh pomáhej. Amen.