Báječní američtí piloti s protézami a děti v akci

Aneb: "Vykořisťování v Holiday Inn pokračuje." Je sobota a tak máme mimo běžný personál (já, Flora, Lisa) ještě obvyklé brigádníky. Claire (16 let) , Claire (17 let) a nově také Jacob (16 let). Jakou chuť mají tyto „děti“ k práci asi nemusím vysvětlovat. Člověk je musí pořád hlídat aby nestáli v přípravně s mobilem v ruce a občas se objevili také v restauraci. Berou mě vážně asi tak, jako kotě sedmikrásku a tak dnes očekávám opravdový blázinec.

Tomu kdo nečetl předchozí části, může si je přečíst Část I. zde, Část II. zde a Část III. zde.

Mají tu totiž opět po pěti letech sraz američtí veteráni z druhé světové války. Američané jsou velmi komplikovaný typ hostů. Vyžadují skutečně profi-servis a to se jim v našem hotelu přihodit nemůže, takže větřím velký průšvih. K jejich perfekcionalismu se v tomto případě přidává ještě pokročilá stařecká senilita. Typická situace: U stolu sedí dva manželské páry. Přinášíte menu a paní si objednává vodu z vodovodu (zdarma). Přinesete ji ke stolu a paní číslo dvě si uvědomuje, že má vlastně také žízeň. Ptá se svého muže, jestli má také žízeň, ale ten je za a) nahluchlý a za b) zrovna řeší nálet na Berlín. Takže odmítá. Přinášíte druhou vodu. Stařečkové na Vás zaostří, protože už vypustili poslední bomby a registrují vodu na stole. Také si uvědomují, že mají žízeň a tak k tomu stolu běžíte potřetí. Po této zkušenosti se velmi rychle naučíte při objednávce jedné vody přinést rovnou všem čtyřem.

Válečné hrdiny jsme tu měli už včera večer, kdy měli obsazený Yeoman Suite. Při takovémto množství hostů se nepodávají pokrmy z hotelového menu. Tentokrát si hosté předobjednali jehněčí s brambory a zeleninou, fish and chips s hráškem a Yorkshire pudding s bramborami a zeleninou jako bezmasá alternativa. Restaurant manager obíhá restauraci a vybírá „orientační“ objednávky. V kuchyni pak připraví porce na talíř a jde se na to. Naložíte si tři až pět talířů, podle toho kolik zvládnete a běžíte do salónku. Talíře jsou předehřáté a měly by být teplé asi tak 60°C, ale v kuchyni je Johnny a ten rád vidí jak se číšníci potí. Takže jsou asi tak 90°C žhavé a bez servírovacích ubrousků se nedají vůbec držet. I tak po chvíli nesnesitelně pálí skrz.

Stojím tedy se žhavými talíři nad stolem stařečků a ptám se „Lamb“? Nereagují, zvyšuji tedy hlas a opakuji otázku. Registruje mě paní v kostýmku. „Lamb? Já přeci nemám lamb, já jsem vegetarián“, znechuceně se odvrací a pokračuje v konverzaci. Začínám se vážně potit. „Lamb“ křičím, abych upoutal pozornost zbývajících třech hostů u stolu. Stařeček se na mě pomalu snaží zaostřit a nepřítomně opakuje „Lamb? Ano já jsem jehně!“, sláva pomyslím si a dávám před něj talíř s jídlem. Zbylí dva, když vidí jídlo na stole nepřítomně skládají ubrousky na stranu a milostivě, pokračujíce v konverzaci si nechávají na stůl položit svoje porce. Hurá, žhavé talíře jsou z rukou. V tom mě chytá druhý dědoušek za rukáv a šišlá na mě skrzevá špatně padnoucí protézu „Proč mi sem mladý muži dáváte jehně, když já mám přeci fish & chips?“. Oblíbené hobby stařečků je také měnit objednávky, když se jim to na sousedově talíři prostě líbí víc. Objednávky pak vůbec nesedí s vydanými porcemi a dostáváme od šéfkuchaře „za uši“...

Jsem na páté cestě s talíři a začínám být velmi ochraptělý. Míjím se s Restaurant managerem Johnem. Je na tom podobně, kroutí očima a šklebí se na mě. Smích nás má ovšem velmi brzy přejít. Už asi pátý host mě tahá za rukáv a snaží se něco vysvětlit. „Ta želenina je ftudená.“ Bodejť by nebyla, myslím si. Než to všechno roznosíme, tak ti první musí mít už jídlo dávno vychladlé. Omyl. Ono to nikdy teplé nebylo. Dostali na talíře syrové hrachové lusky, mrkev a brokolici. Cherry jaksi zapomněla pod hrncem zapnout oheň a John domlouvá s vedoucí zájezdu slevu.

Je ráno a já stojím u pokladny a vidím jak se od recepce opět blíží dav vojenských hodnostářů. Hromadně a organizovaně, seřazených dle šarží, i se svými manželkami. Tak jako včera. Otáčím se a se slovy „Lisa, běž prosím...“ zjišťuji, že jsem v restauraci sám. Asi šli na cigáro. Další specifická vlastnost těchto „dětí“. Na cigáro se nechodí jednotlivě, ale v co největším počtu. Nejlépe všichni. Na cigáro se chodí nekolikrát za směnu. Cigáro musí být s kávou nebo čajem a musí se řádně vychutnat.

Pomalu mi začíná docházet trpělivost a vítám hosty (Lisa měla nacvičený krásný proslov, já to musím zvládnout s patra) a běžím pro zbytek personálu. Při návratu do restaurace, potkáváme duty managera Davida, který je rozpálený do ruda „Lisa! Jak to, že je v restauraci sto padesát hostů a ani jeden číšník?“ „My jsme byli na cigaretě a hlídat měl Vteck. On tu nebyl?“ rychle drmolí Lisa a získává si mé sympatie nadosmrti. „Děti“ se sklopenýma ušima klušou do restaurace a mnou cloumá vztek.

Dochází káva a tak dávám vařit novou. Na kávu máme takové velké nerezové tanky, nahoru se dá filtr, do toho se nasypou dvě kila mleté kávy a zmáčkne tlačítko. Pak se musí asi tak dvacet minut čekat. Vřící voda se tam automaticky pouští asi po dvoulitrových dávkách a těch dávek je celkem deset. Z první dávky je absolutní smrťák, hustá černá káva, kterou si dávám po ránu do malého espresso hrníčku se smetanou a spoustou cukru. Mám pak celý den vystaráno. V těch dalších dávkách se prakticky už jen louhuje lógr a snižuje koncentrace výsledného moku. Kontroluji obsah bufetu v restauraci a objednávám, to co dochází. Najednou vidím, jak se sem v panice řítí Lisa. „Vteck! To kafe jsi udělal moc silný, hostům se dělá špatně!“. V rukou třímá asi tři polo-prázdné thermo konvice na kávu a ruce se jí úplně klepou.

Okamžitě je mi jasné, co se stalo. Lisa opět stočila do konvic tu první várku, teď už teče jen špinavá voda. Mnohokrát jsem se jí snažil vysvětlit princip fungování těchto varen na kávu. Marně. Prostě to nechápe a tu břečku, co teď zbývá v tancích ředí pro jistotu jedna ku jedné s horkou vodou. Paráda, to zase bude pochvalných dopisů. Jdu se podívat do restaurace, jak to tam vypadá. Pár stařečků sedí s očima na vrch hlavy, další zmateně pobíhají restaurací. Jednomu pánovi je opravdu zle, otevírají na něj okno a má mokrý hadr na hlavě. Obě Claire se starostlivě věnují postiženým a v okamžiku, kdy se objevuji v restauraci na mě obě začnou ukazovat. Tady je viník, podívejte se na něj!

Skvělé, mám toho dost. Jdu domů, večer mě čeká další směna. Jestli mě ovšem do té doby nezavřou za mnohonásobnou vraždu...

Věřím tomu, že na tento zájezd hrdinové z WW II. nikdy nezapomenou a příště si pro svůj pobyt opět vyberou Holiday Inn Norwich. Výtečná kuchyně, kvalifikovaná a proškolená obsluha a v neposlední řadě nádherný výhled na parkoviště. Takhle na ně, na veterány, za tohle jste nasazovali své životy!

Příště o zpackaných Vánočních svátcích a o tom, jak se nám zhroutil nový Restaurant Manager Sara.