Prý si máme, my rodiče, ujasnit, jak si představujeme esenci ženství. Co, podle nás, dělá ženu ženou. Jaká taková ideální žena je... a jakou ženou by měla (měly) být naše dcera (dcery), až vyroste (vyrostou).
To byla asi nejinspirativnější myšlenka, kterou jsem si odnesla z knihy Výchova dívek . Popravdě řečeno, těžko definuji ideální ženu. Nebo ideálního muže. Když naše prvorozená během druhého roku života projevovala fascinaci kabely a zásuvkami, šokovala jsem její prarodiče napůl vážně míněnou poznámkou, že z ní zřejmě bude elektrikářka.
Nevyvádí mě z míry syn s kočárkem převlečený za princeznu, ani dcera s mečem v ruce. Nevěřím, že holčička nemůže být nadšenou modelářkou a chlapeček že nepotřebuje vědět, jak upéct štrůdl (chlapečkové a muži s takovými znalostmi se hodí zejména u nás doma, kde maminka - tedy já - chová k pečení čehokoli kromě masa a brambor přehluboký odpor). Ostatně, i mezi mé nejoblíbenější hračky patřila kapslová pistole, autobus s bateriovým pohonem a parník na dálkové ovládání. (Autodráhu jsem, bohužel, nikdy nedostala - abych si s ní konečně pohrála, budu muset nějakou věnovat vlastním dětem.)
Za mého dětství ovšem byla spousta věcí jinak.
V obchodech toho moc nebylo, takže dětská soutěživost začínala někdy ve vyšších ročnících základní školy s "pravými Riflemi" od strýčka z Ameriky nebo voňavými fixkami od tetičky z Kanady. Vrchol luxusu představovalo lízátko z Tuzexu.
Být "in" mohl být žák základní školy už (a jedině) pouhým účesem, případně nějakým tím podomácku spíchnutým modelem.
Uplynulo pár desítek let... a "módní policie" se přesunula do šaten mateřských škol. Vloni jsem se poprvé seznámila s fenoménem "hamantána", totiž oblečením s obrázky Hanna Montana. Která holčička neměla "hamantánu", byla, chuděra, úplně nemožná. Po "hamantáně" přišla bílá kočička v podživotních, životních i nadživotních velikostech, obvykle na jedovatě růžovém nebo fialovém pozadí - Hello Kitty. Odolávali jsme jen chvíli.
Konečně, čert vem módu; děti vyrostou, naberou rozum... Utěšovali jsme se. Jenže ouha! Aby to holčičky s nabíráním rozumu neměly tak snadné, číhají na ně v každé trafice časopisy Barbie, Princezna, Witch nebo Witch Style. Zprávy o tom, jaké nehty jsou trendy, návody, jak si vyrobit péřové boa a zlatou peněženku, kterými ohromíte kamarádky ze školky.Trafiky lze obejít obloukem, říkala jsem si. Dětský hlad po tištěném (a ilustrovaném) slově ukojíme v knihkupectví.
Nákupy se synem bývají bez rizika - dnešní encyklopedie, atlasy a sbírky úloh pro předškoláky jsou kvalitní, barevné, bohatě ilustrované a ve velkém množství. Knížky o vlacích, letadlech, lodích a autech poetické i informativní, velké i malé, tlusté i tenké.
Velké a malé, tlusté a tenké jsou i knížky v regálech lákajících holčičky předškolního a mladšího školního věku. Většina z nich je (opět) řvavě růžová nebo fialová. Princezny v tisíci a jednom provedení. Vazby s vkusnější ilustrací holčička přehlédne - čím růžovější, tím lepší.
"Tuhle, mami, tuhle chci, tati!" volají budoucí "esence ženství" a mávají na maminky a tatínky knihami, na jejichž obálce se skví suita Disneyovských princezen. Odlákat pozornost dítka k něčemu méně nápadnému se nepodařilo ani nám.
Jednu knížku "pohádek o princeznách" (jakých měli v knihkupectví vyskládány štosy) jsme si přinesli domů.
Princezny v ní trhají květiny, pořádají romantické pikniky v lese, venčí roztomilá šťeňátka, jezdí na rozkošných ponících, zdobí se překrásnými šperky a oblékají do nádherných šatů, prožívají "romance" (to slovo, vlastně všechna ta slova, cituji), mají velkolepé svatby. Před úklady zlých víl je musí bránit krásní princové - když se za ně princezny vdají, už nemají tolik času na přátele, protože musí chodit na večírky, plesy a bankety. Ale aby malým čtenářkám nebylo líto, že v porovnání s princeznami mají tak nudný život, dostanou nádavkem pár tipů, jak také uspořádat večírek, na který jejich kamarádky nezapomenou - co přichystat jako pohoštění, jak vyzdobit dům, jak připravit sebe, jak postupovat při líčení(!) a lakování nehtů...
Dětem se nemá lhát. Ale nemůžu odpřisáhnout, že ty "pohádky" budu předčítat přesně tak, jak jsou vytištěny.
I když totiž nemám úplně jasno v tom, jakou ženu bych si z dcery přála mít, vím přesně, jakou ženu bych z ní nikdy mít nechtěla. Ačkoli ta volba nakonec nebude na mně, asistovat při cpání děťátka do formičky Barbie nehodlám. Však on už se toho úkolu někdo zhostí...
Obrázek v perexu: http://freedigitalphotos.net
Článek publikován také na stránkách autorky http://manzelka.bloguje.cz
