Týrající rodič

Klidný letní podvečer v parku rušily jen hlásky hrajících si dětí a polohlasný rozhovor dvou maminek trumfujících se v rozhovoru o tom, která z nich měla po návratu z dovolené víc prádla k praní.

"Jak to, že nemáš boty?" rozlehlo se do (polo)ticha. Třetí maminka v úzasu zírala na asi dvouletého synka, pobíhajícího po hřišti v ponožkách. "Kde jsou? Běž si je honem obout," volala. Bez výsledku. Chlapeček se pro ten okamžik rozhodl býti neslyšícím. Botičky, zanechané na vrcholu dětské prolézačky, zůstávaly opuštěné. Maminka apelovala na chlapečkův zdravý rozum, pokoušejíc se mu vysvětlit, že "máš přece botasky, ty si nemusíš sundávat... budeš mít špinavý ponožky! Bude tě to píchat do nožiček!". 

Paní nakonec vstala, polapila bosé dítě a nesla ho k prolézačce, aby ho donutila vylézt na vrchol a snést botičky zpátky na zem.

S úžasem a možná i trochou závisti jsem sledovala, jak maminka dítko lehýnce pleskla přes plenku... a dítko nic, i když chvilku poté už bylo obuto. (Abyste rozuměli té závisti: naše děti považují jakkoli jemné plesknutí, ba i jeho pouhý náznak, za fyzické týrání a hlubokou újmu, která zasluhuje dlouhý a hlasitý řev a někdy i dlouhé trucování a výhružky týrajícímu rodiči – "a štípne tě vosa!") 

Ze závisti se za chvíli stal soucit k oběma, když jsem si ještě stačila všimnout, že k pleskání netečný chlapeček nereaguje skoro na žádné maminčino přání. A aniž bych přemítala nad tím, jestli chyba je v mamince, v chlapečkovi nebo snad v jejich vzájemné konstelaci, napadlo mě, že kdyby platil zákon, prosazovaný předloni ministryní pro lidská práva (a na Slovensku snad prý již přijatý?), hrozila by té mamince pokuta.

Mně ostatně taky: když se téhož odpoledne  cestou domů moje mladší dítě pokusilo spáchat sebevraždu skokem do vozovky (s rozběhem), i já jsem zlotřilého potomka plácla. (Vysloužila jsem si tím pohoršený pohled od kolemjdoucí paní, kterou ale celkem chápu, protože podle křiku "bitého" dítěte musela soudit, že jsem ho praštila vší silou a ještě mám možná někde v dlani ukryto pár špendlíků.)

A podruhé toho dne jsem si vzpomněla na paní ministryni a její spolubojovnici (snad z FOD, nemýlím-li se?), které kdysi v televizní debatě vysvětlovaly pomýleným rodičům, že dítě vskočivší pod jedoucí tramvaj nesmíme uhodit, ale pevně držet a chvíli na něj hledět, aby si uvědomilo závažnost situace.  Představila jsem si, jak "pevně držím a mlčky hledím" na dvacetiměsíční batole, kterému vzápětí jistě dojde, že do silnice se neběhá (a do silnice mi mezitím během výchovné seance vběhne batole jiné). Emoční zážitek z mlčenlivého hledění bude pro prvního provinilce natolik silný, že si lépe zapamatuje poučku, že do vozovky sám vbíhat nesmí... (Zatímco druhý provinilec bude v té chvíli možná už přejet.)

Celkem rychle tu představu zapudilo mé přesvědčení, že je lépe, když se batole jednou nebo dvakrát poleká plácnutí, než aby se potřetí polekalo – pokud by mělo dost času na úlek – polaskání kapotou projíždějícího auta.

Když jsme přecházeli další silnici, už spořádaně a pomalu, vytanula mi v paměti ještě poučka, že spíše než plácnutím máme (my, rodiče) vychovávat zadržením kapesného nebo zákazem hry na počítači. Pro rodiče malých dětí (které si ne vždy a ne všechny dají říct, aby se dobrovolně zřekly někdy i nebezpečných zábav) tím zbývá jen možnost pár let posečkat, až jejich děti vyrostou, aby mohli sáhnout k negativním výchovným prostředkům.

Vzpomínala jsem na všechny fyzické tresty, kterým jsem své potomstvo dosud vystavila (plácnutí desetiměsíčního dítěte zamilovaného do elektrických zásuvek; plácnutí dvou asi ročních dětí, běhajících do silnice, a zopakování plácnutí za totéž u jednoho z dětí po roce; plácnutí tříletého dítěte za zakazované, ale opakované pokusy o hry s kuchyňskými noži), a přes všechnu dobrou vůli jsem nemohla přijít na nic, čím by se u tak malých dětí daly adekvátně nahradit. Vysvětlit kojenci, že nesmí vytahovat šňůry, protože je v nich elektrický proud? Odpojit v domácnosti elektřinu, dokud děti nepůjdou do školy? Číst batoleti na dobrou noc místo Perníkové chaloupky Pravidla silničního provozu? Umístit kuchyňské nože do společnosti chemikálií a pracích prášků pod strop a ke každému vaření vytahovat štafle?

Aby bylo jasno: nejsem pro bití dětí. Nevěřím v obecnou prospěšnost výprasků páskem, vařečkou nebo čímkoli jiným. Myslím si, že staromilci tvrdící "naši dědové a babičky byli také biti a vyrostli z nich slušní lidé" zapomínají, že výchova před sto lety vypadala celá trochu jinak a rozdíl není jen v používání řemene na sedací část omladiny. Ale i tak věřím v efektivitu "výstražných trestů", které nejsou proto, aby působily bolest nebo trestaly za něco, co se stalo, ale proto, aby upozornily dítě – zvlášť když je moc malé na to, aby si věc dalo vysvětlit – že situace je vážná, vážnější než obvykle, a některá pravidla se nesmějí porušit za žádných okolností.

Následující odstavec je ryze osobní a nemá návodný charakter :) :

Nepovažuju se za Matku Back to Nature , ale můj přístup k mláďatům je celkem atavistický: nesnesu mít malé děťátko (do čtyř nebo pěti měsíců) daleko od sebe – vadí mi i vzdálenost do kočárku, natožpak do jiné místnosti (něco by mohlo přijít a dítě mi sežrat, přece). Nedokážu miminka kojit podle hodinek a mám znepokojující pocit, že dětí je potřeba mít víc, pro jistotu (co kdyby některé z nich nakonec přece jen bylo sežráno predátorem). Nejsem si jistá, jestli bych stejně atavisticky dokázala opustit postiženého potomka (to asi ne), ale jsem si docela jistá, že "varovná plácnutí" používám stejně instinktivně, jako nošení kojence.

Až u nás jednou budou lidská práva dostatečně na výši, pravděpodobně mě za to zavřou, nebo se přinejmenším stanu společenským vyvrhelem (jako bych jím dneska už byla například ve Švédsku).

Instinktivní (a impulzivní) jednání, které způsobí krátkodobou psychickou újmu slabému jedinci (byť třeba i v zájmu jeho vlastní bezpečnosti), bude pro svou nehumánnost zakázané... zatímco víceméně instinktivní jednání, které způsobí celoživotní strádání slabého jedince  – jako třeba odkládání nemocných dětí do ústavů – zůstane společensky i zákonem tolerované.

A pak, až doba ještě pokročí, možná lidstvo vymyslí způsob, jak bránit v trestání potomků i domácím mazlíčkům; budeme cvičit fenky, aby věděly, že je nežádoucí uhodit štěně stranou čumáku, a kočky, aby nepohlavkovaly koťata, protože takto způsobená celoživotní traumata znehodnotí celý osud budoucích generací.

Zvláštní výhled do budoucnosti.

 
Obrázek v perexu: http://www.freedigitalphotos.net
 
Článek publikován poprvé v roce 2008 na adrese http://manzelka.bloguje.cz