Pobřeží východní Afriky patřilo odedávna ke křižovatkám mezikontinentálního obchodu. Záznamy námořních příruček mluví o plavcích z jižní Arábie a Rudého moře, směřujících pro slonovinu do oblasti dnešní Keni a Tanzánie, a zbytky importované íránské keramiky z 5. - 7. století nalézají archeologové až v africkém vnitrozemí.
Arabskou přítomnost na ostrovech náležejících k Tanzánii dokládají pozůstatky maličké mešity z osmého století a kombinace domácích stavebních materiálů (korálový kámen) s importovanými (pálené cihly).
Pobřežní města po staletí zprostředkovávala obchodní styk vnitrozemí s ostatním světem - krom slonoviny, žádané zejména v Číně a Indii, kde se kost afrických slonů považovala za kvalitnější než kost slonů indických, byla poptávka i po mangrovníkovém dřevu a později rovněž po zlatě a po otrocích.
Obchod s lidmi, provozovaný v této oblasti Araby, Indy,Svahilci, Peršany a později i Portugalci se od téhož podnikání v Angole nebo Kongu v mnohém lišil. Objem "zboží" po dlouhou dobu nedosahoval hodnot, jaké měl prodej otroků na západě Afriky: hlavní trhy, na něž východoafričtí otroci směřovali - Indie, Persie, arabské země Zálivu a severní Afriky a okrajově i Čína, obvykle neužívaly otroky k výrobě ani těžbě nerostů a spokojovaly se tedy s množstvím, postačujícím pro potřeby domácností toužících po služebnictvu, milostnicích a tělesných strážích. Rozdíl je i v genderovém rozložení ztrát - zatímco ze západní Afriky cestovaly do Ameriky lodě naložené převážně muži, většina otroků prodávaných na východ byla ženského pohlaví. Především se ale na východě obchod s otroky nikdy nestal hlavním nebo dokonce jediným druhem ekonomické činnosti.
The Swahili Beat - The funniest movie is here. Find it
A tak, zatímco mezi 16. a 19. století narůstal počet Afričanů vyvážených ze západní Afriky do Karibiku, počet otroků exportovaných z východního pobřeží zůstával stejný nebo se dokonce snižoval. Arabskou, perskou a indickou poptávku po lidském zboží stačili dodavatelé uspokojovat obvyklým počtem zajatců mezikmenových válek.
Situace se změnila v 18. století - Francouzi založili plantáže na Maskarénách a uzavřeli s pobřežními městy smlouvy o pravidelných dodávkách otroků. Dosavadní množství zajatců už nemohlo uspokojit arabskou i francouzskou poptávku, a založení plantáží na Zanzibaru a Pembě propad mezi nimi ještě prohloubilo, Aby poptávku uspokojili, začali se arabští obchodníci vydávat "na lov" do vnitrozemí sami.
Na západním pobřeží Afriky operovaly britské protiotrokářské lodi. I pro Portugalce bylo tedy nyní lepší přesunout centrum vlastního obchodu s otroky - kteří byli pro jejich plantáže stále třeba - na východ do Mosambiku, kde úspěšnost hlídek nebyla tak vysoká.
Ve dvacátých letech 19. století Egypt dobyl Nilský Súdán a otroky z této oblasti si ponechával výlučně pro sebe. V důsledku toho se zvýšila poptávka po otrocích z východního pobřeží i v arabských zemích Zálivu, kde se výpadek súdánského trhu citelně projevil.
Otrokáři se pouštěli dále do vnitrozemí a kromě nově zaváděných přímých přepadů vesnic se scénář, který už známe z případu konžské říše, opakoval: slabší společnosti byly zničeny, národnosti s rozvinutějším politickým systémem přežívaly, ale přenesly soustředění zejména na lov otroků, nejlépe směnitelných za žádané arabské zboží. Těžiště ekonomiky celé oblasti se i zde přesunulo na obchod s otroky, v důsledku přinášejícím chaos, nejistotu, rozsáhlé války a všeobecný úpadek.
K neštěstím Konga, ze západní strany již sužovanému evropským obchodem s otroky, patřilo i to, že arabští otrokáři ze Zanzibaru na své cestě za novými nalezišti "černé slonoviny" u jezera Tanganika seznali, že se ocitli na území dobře organizovaných států Burundi, Rwandy a Bugandy, kde bez autorizace králů nebylo možné obchodovat. Pokračovali proto dále na západ, do tehdy již politicky roztříštěného Konga a zde, v oblasti Manyema a Urua, jak praví Ivan Hrbek v knize Dějiny Afriky, ustavili doslova "hlavní loviště" otroků. Nejbohatší z obchodníků si zde založili vlastní stanice, vybírali daně, shromažďovali otroky a slonovinu a vyzbrojovali vlastní žoldácké oddíly. Od metody vyzbrojování obyvatel a rozdmýchávání nepřátelství postoupili tu ke spolehlivějšímu přímému vypalování a drancování vesnic, zajímání transportuschopných obyvatel a vyvražďování ostatních, což vbrzku vedlo k téměř naprosté likvidaci některých etnik.
Nejvýznamnějším z arabských otrokářů působících v Kongu byl Hámid Mardžabí, o němž zde později ještě bude řeč.
Rozsah východoafrického obchodu s otroky nelze spolehlivě stanovit, nicméně oblast byla během několika málo desetiletí zpustošena tak, že evropští cestovatelé přišedší do těchto končin získali dojem, že Arabové zemi drancují už celá staletí, ne-li tisíciletí.
Obchod a doprava slonoviny vyžadovala nosiče - otroky, z nichž cestu z vnitrozemí na pobřeží přežila prý zhruba polovina. Ti, kteří neupadli do otroctví, umírali v bojích, hladem na útěku před otrokáři nebo při epidemiích, které toto neradostné období provázely. Celé oblasti se vylidnily, jejich obyvatelé prchali z dosahu lovců, opouštěli úrodnou půdu a odcházeli do míst, kde byl horší přístup k potravě. Cestou narážely na jiné kmeny , které svá území bránily, a docházelo k dalším válkám.
Na produkci potravin se nepříznivě projevil i úbytek práceschopných dospělých a interetnické vztahy se zúžily na soupeření "kdo s koho". Mezikmenová zášť nabyla nových rozměrů, elity bohatly, existence ostatních byla stále nejistější.
A tak se belgický král Leopold II. rozhodl, že nebohé Konžany před arabským pleněním zachrání...
Související články naleznete v oddíle Dějiny Konga .
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
