Pane, Vaši poddaní u nás nedodržují naše zákony, nevykonávají práce, pro které sem byli povoláni, a svým konáním ohrožují bezpečnost země...
Předcházející článek hovořil o bezmála idylických vztazích mezi pozdně středověkým a ranně novověkým Portugalskem a konžskou říší. Politické zájmy přirozeně nevycházely z pouhého altruismu: pro vládce Konga i pro portugalského krále měl tento vztah své výhody: konžský král Joao I. svým spojenectvím s Portugalci snáze udržoval moc nad vazalskými státečky, a Portugalsko získalo přístup do nitra Afriky, o ziscích z exportu vědomostí nemluvě.
Zhruba v roce 1506 nastupuje na konžský trůn Nzinga Mbemba a dovádí kulturní a politické líbánky Konga s Portugalskem k vrcholu. Portugalština se stala úředním jazykem dvora, křesťanství státním náboženstvím, dvorní etiketa se přizpůsobila etiketě portugalské. Dvořané dostali oděvy evropského střihu, královské město Mbanza Kongo bylo přejmenováno na San Salvador a obohaceno řadou kostelů a škol pro šlechtické děti obou pohlaví.
Portugalské úřady takové postupy vítaly, a v roce 1512 Portugalsko vyhlásilo - v reakci na první manikongovy stížnosti ohledně chování cizinců v Kongu - úmysl vytvořit ve střední Africe paralelu portugalského království. Tento plán se ale u Nzinga Mbemby, v té době již užívajícího křesťanské jméno Afonso I., neujal: král prostudoval portugalské zákony, usoudil, že jsou příliš barbarské a většinu z nich zamítl.*
Přestože úmysly portugalského krále byly zčásti šlechetné, je pochopitelné, že nepouštěl ze zřetele ani hlavní cíl portugalského působení v Kongu: získat co nejvíce slonoviny, otroků a drahých kovů z bájných konžských dolů. Ještě víc než portugalský král si tohoto cíle byli vědomi ti, kdo se do Konga vydávali. Ne jen učitelé a misionáři (kterých v Kongu rozlehlém zhruba jako Německo a Francie dohromady nebylo v té době více než deset); i obchodníci hledali štěstí na území konžského státu.Afonso panoval po tři dekády: ze svého trůnu shlížel na to, jak hluboce věřící mnichy nahradili misionáři, kteří mají zájem jen o obchod a přechovávají desítky žen pro vlastní sexuální potěšení; děsil se únosů, vyvolaných nezákonným obchodem s otroky, pozoroval, jak Evropané nakupují (podle zákona nezotročitelné) konžské ženy, a znepokojen sledoval, jak cizinci do země dovážejí zboží, jehož prodej byl již dávno zakázal.Samotní Konžané v té době už nesli aktivity Portugalců s nelibostí; v říši bylo čím dál méně bezpečno, hrozily vzpoury vazalských států, královská pokladnice přicházela o příjmy tím, že Portugalci obcházeli nařízený způsob obchodování. Lid reptal proti Afonsově proportugalské politice, a král se pokoušel o nápravu u lisabonského dvora. Z té doby se dochovaly jeho četné listy (celkem 24 dopisů); v některých z nich Afonso žádá "svého bratra", portugalského krále, o vyslání úředníků určených k dozoru nad portugalskými poddanými v Kongu, aby Afonso nemusel přikročit vypovídání cizinců ze země, upozorňuje na nekalé praktiky ohledně obchodu a zakázaného obchodu s otroky, na neblahé důsledky působení portugalských obchodníků na stabilitu konžského státu.
K avízovanému vyhoštění všech Evropanů nikdy nedošlo - Afonso se musel spokojit s ustavením vlastního kontrolního orgánu. Portugalský zájem o Kongo byl v té době už jen ekonomický - Brazílie i cukrové plantáže na ostrově Sao Tome potřebovaly nové otroky, a k tomuto cíli nyní Portugalsko upínalo všechna svá snažení. Afonso, ve snaze o dohodu s bratrskou velmocí, navíc nepředloženě odeslal portugalskému králi darem větší množství stříbra, čímž přesvědčil i ty poslední z portugalských pochybovačů o tom, že obrovské tajné doly zlata a drahých kovů v Kongu existují.Do Konga tehdy již necestovali lékaři, učitelé a řemeslníci, ale pouze obchodníci s otroky. Evropané, kteří už v Kongu usazeni byli, se obchodu s otroky začali věnovat. Evropští učitelé, lékaři a architekti se transformovali v překupníky a o své původní mise se již dále nestarali.Manikongo se pokusil hledat pomoc ve Vatikánu, ale obě delegace, které vyslal (v roce 1532 a 1539) byly zadrženy v Lisabonu, a Portugalsko napjalo všechny síly, aby Kongu zabránilo v kontaktech s jinými evropskými zeměmi.Krize konžské říše vyvrcholila o Velikonocích roku 1540, když se osm Portugalců během mše pokusilo Afonsa zavraždit. Ačkoli Afonso atentát přežil, jeho vláda nikoli; jako svědectví o ní nám manikongo zůstavil jen dopisy...
*Tradiční africké státy zpravidla nedisponovaly centrálně řízeným donucovacím nebo trestním aparátem ani trestním právem. Pakliže se v některých oblastech např. krádež trestala (či dodnes trestá!) utětím provinilcova ucha, jde o skutečnost široce akceptovanou, ale nevynucovanou systémem (který dnes totéž provinění např. souběžně trestá pokutou nebo vězením).
Související článek: Bez včerejšků, bez zítřkůVíce:Correspondance de Dom Afonso; roi du Congo, 1506 - 1543 (L. Jadin, M. Dicorati, Brusel 1974)Introduction to the History of African Civilisation: Precolonial Africa (Magbaily File, 1999)Dějiny Afriky (kol.), sv.2Slavery and Its Transformation in the Kingdom of Congo 1491 - 1800
