Dnes jsem se potkal se svými dcerami první školní den na jejich cestě za vz.děláním - tedy v jejich první školní den ve školním roce 2020/2021 - na První české gymnázium v Karlových Varech a Základní školu Jana Amose Komenského.
Jsou již velké, zvládají to samy a nechtěly, abych je doprovázel a narušoval jejich vzá.jemnou péči i výchovu tou svou. Pozoroval jsem je tedy z povzdálí ... povídal si i o podobných zkušenostech a poznatcích s dalšími rodiči ... které mě v důsledku vedly k zamyšlení nad naplňováním odkazu učitele národů Johanna Amose Comeniuse v jeho pedagogické metodě ŠKOLA HROU v latinském originále SCHOLA LUDUS.
Sám Komenský v 17.století byl k této metodě inspirován, či spíš vyprovokován leností studentů, které chtěl motivovat k aktivnímu přístupu při studiu latiny. Proto pro ně připravil a sepsal v latině několik divadelních her, aby je jejich jevištní provedení motivovalo k pilnějšímu a aktivnějšímu studiu. Díky vynálezu knihtisku mohl své hry, jejichž pomocí od roku 1640 zdokonaloval svou učitelskou praxi, roku 1658 vydat za svého působení v Amsterdamu.
Každá doba má své metody a vzhledem technickému a vědeckému pokroku i školní pomůcky, nad kterými by se nejen Komenskému, ale i Rudolfu Steinerovi (1861-1925 - zakladatel antroposofie, waldorfského školství, ... eurytmie) nebo Marii Montessori (1870-1952) tajil dech fantazie a ú.divu. Ano mířím tím k počítačovým hrám, internetu, sociálním sítím - které jsou čím dál více dostupnější a rozšířenější. Penetrace mobilů, tabletů, čteček, herních konzolí, počítačů (který je od smartphonů prakticky součástí všeho smart...) dostala počet aktivních uživatelů internetu k polovině všech obyvatel planety Země včetně novorozenců, seniorů i technologických primitivů a ignorantů.
Přitom po více jak dvacetileté zkušenosti s výchovou svých dětí mohu potvrdit, že čím více necháte děti - ať si hrají (vždyť přeci nezlobí) - tak zjistíte, že se lépe a možná i raději a rychleji učí, než když je budete omezovat, či jim dokonce kontakt s digitálním hraním zakazovat. Je nepopiratelný fakt, že ve vývoji člověka je stejně tak důležitý fyzický pohyb i jemná motorika, abychom se uměli alespoň podepsat - byť - co se týká naší identifikace i signování nás i tak častěji a lépe zastoupí biometrika. Proto se my - jež pamatujeme ještě krasopis / nejen pravopis - deskriptivní pravítko, tabulky a encyklopedie / nejen kalkulačku, procesory, databáze - či kreslení, modelování a keramiku / nejen počítačovou grafiku, 3D modelování a tisk - máme tendenci k restrikci, tedy k onomu zmíněnému omezování a zakazování.
Jsme totiž produktem oné pedagogiky, která neznala digitální techniku a herní průmysl - a tak se snažíme eliminovat vše, co by naše děti vedlo k lenosti, či dokonce vývojovým a charakterovým vadám - ale - je to tak správně? IMHO jsem přesvědčen, že by Jan Amos Komenský byl nadšen těmito prostředky, protože vše co v dětech a studentech probouzí a povzbuzuje zájem se učit, poznávat, hrát si ... tedy vzdělávat se - se má tzv. implementovat do výuky. Jenže jak by podotkla, či spíš rezolutně odmítala řada rodičů, pedagogů i psychologů a psychiatrů - závislost na počítačových hrách a vůbec digitálních technologiích může vést nejen k psychickým poruchám a poruchám osobnosti, ale i k tragickým koncům.
A tak je předmět - informatika nebo programování - vyhrazeno až na ročníky, kde lze předpokládat, že má výuka smysl a může mít výsledky - tedy když se zejména s pomocí matematiky dovedou studenti dobře poradit s logickým myšlením a počítačovými jazyky.
Když si však vzpomenu na mé dnes dospělé syny - tak například konstrukční stavebnice MERKUR a především LEGO je vč. dcer vedly už od školky tedy od DUPLA ke konstrukčnímu hraní a myšlení - že třeba ještě před střední školou mladší syn sám sestrojil funkční mechanickou převodovku jen ze stavebnice LEGO. Je fakt, že v tom období ho nejspíš motivoval YouTube, kde se začali objevovat první návody na sestavování složitějších mechanismů z obyčejných stavebnic.
Konečně dnes už celá armáda YouTuberů docela slušně konkuruje praktickým kantorům v jejich poslání posouvat lidské vědění, tvorbu, ale i výzkum a vývoj dál a k větší dokonalosti. A nejde o žádné suplování, ale o skutečnou konkurenci, až se i sami učitelé pouštějí do tzv. distanční výuky přes YT, sociální i herní sítě. Vždyť od 12.3.2020 je to díky pandemii s COVID19 a s vládními opatřeními jediná šance, jak udržet vzdělávání v rámci nějakých pravidel a systému. Vzdělávací systém je cca právě těch 20 let determinován, tedy předurčen k takové změně, či rozpadu - že školy již nebudou vázány na budovu, či areál, ale na komunitu. To ale neznamená, že by školní zařízení, zvláště vybavené pro fyzické aktivity - od tělocviku, sportu, výtvarné, či hudební výchovy, po laboratoře - ztratily význam ale jen exkluzivitu pro výhradní komunikaci a zejména setkávání mezi žáky/studenty a jejich učiteli.
Přidám ještě jednu zkušenost digitálně postiženého rodiče. Už od konce minulého století jsem díky své profesi grafického designéra měl pro svou práci software i hardware, který děti přitahoval - když mi už jako batolata na klíně dychtivě brali z ruky myš nebo pero - tedy stylus. S fascinací pozorovali pohybující se kurzor myši, jako všechna¨naše koťata i kočky sledovala jakýkoliv pohybující se obraz/odraz/odlesk. Jen s tím rozdílem, že ho začali také ovládat a jejich nadšení nad jejich první digitálněkognitivní akcí neznala mezí, a to ještě neuměli ani stát, chodit, či pro.mluvit - a už dovedli třeba kreslit, vybírat si barvy, nástroje ... no takových simply aplikací a her je dnes přehršel nejen pro batolata. Když jsem měl první smartphone se stylusem, tak děti sotva školkou povinné se jaly pilovat svou jemnou motoriku nejen stavebnicemi a kreslením - ale k mému údivu i psaním. Před 20 lety byl Tablet-PC novinkou a i stylus u smartphonu umožnil u zadávání textu psaním tak, že jste napsali znak/literu nebo i slovo a velmi svižný algorytmus převedl psaný "obrázek" na text. Je velká škoda, že řada dnešních smartphonů se orientuje tzv. na dotyk tak, že podobné funkce nejsou standardně součástí zadávání textu. Jestli jste někdy dělali úkoly s prvňáčkem do písanky, tedy trpělivě chválili jeho unuděné pokusy vycvičit si při psaní ruku tak, aby se to po něm dalo přečíst - divili byste se - s jakým nadšením se bude pokoušet takový tablet přesvědčit, že neumí rozeznat jeho pokusy o psaní. Nejmladší dcera, stejně jako její starší sestry vydržela takhle trápit stylusem jakýkoliv tablet dokud, jí neodměnil tím, že rozeznal její první psaní - samozřejmě ještě v předškolním věku. Konečně praktičnost tabletu v podobě břidlicové tabulky ocenil Zdeněk Svěrák právě v roli Jana Amose Komenského, čili v cloudu Bakalářů, Moodle, Google, ... se už jen tak něco neztratí, neshoří, nezničí.
Ač mě má - dnes již ex-manželka - jako učitelka v mateřské škole, i přítelkyně a zdejší blogerka Dita Jarošová - dnes již ex-učitelka - vyprávěly své zkušenosti s INTERAKTIVNÍ TABULÍ - která přes svou inter.aktivnost vede starší děti spíš k pasivitě, a ty malé v aktivitě nelze ve skupině učit/udržet - tak si myslím, že rezignace na digitální vzdělávání nebo jeho přílišná regulace ve prospěch klasického vzdělávání je kontraproduktivní. Každý z nás - tedy pokud nejsme asociální samotáři - má v dětství, dospívání i dospělosti potřebu být součástí společnosti, komunity, rodiny, třídy - někam patřit a najít své místo přes společnou a osobní komunikaci, konfrontaci, setkávání, poznávání, tvoření ... učení. Protože učení je vlastně celý život a je důležité - neničit si ho mučením své duše a svědomí hříchy jako je - zoufalství, závist, podvod, pomluva, pýcha, smilstvo, obžerství, lehkomyslnost, lstivost, lakomství, lenost, hněv / ale naopak s ctnostmi jako je - cudnost, láska, moudrost, naděje, píle, spravedlnost, statečnost, střídmost, štědrost, trpělivost, upřímnost i víra - prožít život spokojeně, šťastně, zdravě a smyslu.plně.
