Učitelka mého života

Jsou lidé, kteří vám navždy zůstávají v paměti. Jsou lidé, vedle kterých hodně vyrosteme. Jsou lidé, kteří nám věří, že jednou skutečně dospějeme. 

Byl jsem kluk, pro kterého neexistovala žádná pravidla. Nechtěl jsem se podřizovat autoritám, měl jsem pocit, že já nejlíp vím, co je pro mne dobré. Jak moc jsem se mýlil!

Změnu v mém myšlení odstartovala jedna úžasná žena. Nevěřil bych, jak moc mi dokáže otevřít oči člověk, který mne má rád a zároveň mi nastavuje jasné hranice. Můj život mi začal dávat najednou mnohem větší smysl. 

Zjistil jsem, že život potřebuje pravidla. Že řád, který mi stanoví určité mantinely, mi dává stabilitu a pevnost. Mohl jsem se konečně o něco opřít. Byl to odhodlaný a energický postoj naší skvělé učitelky.

Doma jsem byl vychovávaný sice přísně, ale opora, emoční blízkost a jasně daná pravidla tu nebyla. Jen příkazy a názor, který mi byl předkládán, jako správný. Cítil jsem, že něco není v pořádku. Nebyl jsem si jistý sám sebou, neboť pravda byla někde venku a nikdo se neptal, jak se cítím, ani jak to vidím. Nebyla brána v potaz moje osobnost. 

Paní učitelka však měla úplně jiný pohled. Ke každému žákovi zaujala ryze individuální, přátelský přístup, do jejích metod učení jsem se úplně zamiloval. Změnilo mi to diametrálně život. 

O co přesně šlo? Tak zaprvé. Může být neadekvátní mé chování, ale já sám nejsem špatný. Mohu se přece změnit. Sám si dojdu k přesvědčení, že potřebuji nápravu. Že mám chybně nastavený žebříček hodnot, nejsem dostatečně zodpovědný, dost možná jsem často nepřítelem sám sobě. 

Učila nás všechny, abychom se měli více rádi. A nedali na hodnocení ostatních, abychom se naučili reflektovat své chování sami. Abychom se rozhodovali v důležitých věcech sami za sebe, abychom byli sebevědomější. 

Byla první autorita, která si opravdu zasloužila upřímný respekt. Učila vlastním příkladem. 

Vymýšlela zajímavé formy výuky, kdy jsme si jako děti připadaly rovnocenné, byla úžasně spravedlivá a ochotná nám nejen porozumět, všechno nám znovu a znovu vysvětlit, ale dala současně i na náš názor a to mi přinášelo uspokojení, měl jsem radost, že mne někdo bere opravdu vážně. Pak jsem byl ochoten brát vážně i ji, nemusel jsem sloužit falešné autoritě, čemuž jsem se dříve velmi vzpíral. 

Naučila mě brát v potaz cizí názor a nad věcmi více přemýšlet. Ukázala mi, jak lze pomoci slabším žákům a jak se mohu učit od schopnějších. Byla tak neochvějná ve svých přesvědčeních, že jsme všichni cítili, jak nás touží někam dovést a má s námi ty nejlepší úmysly.

Kreslila každému zvlášť myšlenkovou mapu, kde se jako žáci nacházíme, kam jdeme, čeho bychom měli dosáhnout a za jakých podmínek. Velmi sledovala, jaké kdo má schopnosti a podle toho určovala cíle. Každý žák šel svým tempem. Probouzela v nás samostatná řešení úkolů a spousta z nás měla individuální plán učiva. I známkování probíhalo trochu jinak. Dokázala přihlédnout k daným možnostem a talentům žáka. Její oči byly neskutečně vlídné a shovívavé, přitom přísné a neústupné, bylo-li třeba. Nedala nám nic zadarmo. Všechno jsme si museli zasloužit. 

Paní učitelka měla zkrátka dar učit. Promýšlela do sebemenších detailů cíl i průběh výuky a bylo to znát. Naučila nás správně zhodnotit naši životní cestu. Měli jsme v ní skvělý vzor. Vždy byla velmi připravená a ochotná nám se vším pomoci.

Vyzařovala pevnost a sílu, která nám roky svítila na cestu. 

Dnes, když mám už svůj život, hodně často na ni vzpomínám. Dala mi víc, než kterýkoli jiný dospělý. 

Moje děti učím, aby se nikdy nebály vyjádřit svůj názor a jsem na ně pyšný, že jsem jim byl schopen předat to, co druzí svým dětem třeba předat nedokázali. 

Díky Vám, má nejlepší paní učitelko!