To místo znám

Řekla, když jí kamarádka ukázala fotografii z dovolené.  Je mi povědomé. Nedávno jsem si ten klášter fotila. Byl ve výloze a já se od něj nemohla odtrhnout. Ani nevím proč.

Měla pocit, že její kamarádství s Janou není náhodné. Znaly se už dříve? Někdy v dávných dobách? A čím byly? Nebyla Jana tenkrát její matka? Jsou si tak podobné. A ona má k ní tak mateřský vztah. Kdoví, nic jí neřekla. Jen se tak podívala znovu na tu fotku a věděla své…

Jiný příběh. Jejího dávného milence. Nikdy pro něj neuronila slzu. Je to zvláštní, prožili spolu celý rok a ani náznak smutku. Říkal jí, že ji zná. Že ji moc dobře zná ze svých snů. Že ji kdysi nechal umrznout na sněhu a pak odešel… Moc se do ní zamiloval a trpěl, když odešla.

To ona trpěla tehdy, ale teď už ne. Váhy osudu se vyrovnaly. Odešla a víckrát už se nevrátila. Věděla své…

Hodně let poté potkala nádherného muže. Nemohla od něj odrhnout oči. „Znám tě“, řekl.

„Nemáme dobrou minulost. Byla jsi mužem a moc jsi mne tenkrát chtěla, měli jsme poměr, ale láska to nebyla. Jen vášeň. Ještě pořád mne chceš, ale teď tě opustím já.

Nebudu tě milovat, zažiješ stejně utrpení, jako já tenkrát.“ Nechtěla to slyšet, proplakala tolik nocí nešťastnou láskou.

Jednoho dne se potkali a srdce už bylo klidné. Smutek necítila. Kruh se uzavřel.

Toho dne věděla své…