O chlapci, který hledal pohlazení

V jednom městě žil velmi pohledný chlapec. Ve škole se učil na výbornou, kamarádi ho měli rádi, ale sám býval doma často smutný. Proč? 

Často se ptal sám sebe, proč mu jeho radost nikdy dlouho nevydrží. 

Kam se vždycky ztratí? Proč má někdy tak zasněný pohled? 

Odkud se vlastně bere štěstí a kam odchází? 

Copak se s námi na rozcestí vždycky rozchází? 

Možná existuje svět, kde je dobrá nálada pořád,

každý si ji může nabrat do dlaní jen tolik, kolik má sám rád.

A než se nadál, zrovna v jedné takové zrcadlové zemi stál.

Kde to jsem? Chodil stále dokola, jako v podivném bludišti. 

Narážel do skleněných stěn a věcí. 

Tohle musí ustat, přeci. (Pomyslel si).

A opravdu.

Skleněný sen se rozplynul, 

věci se někam ztratily.

Zbyl tu jen hvězdný prach, 

květiny a motýli. 

Ach, to je krása!

Tohle je úplně jiný svět.

Barvy, hudba, smích, čisté nebe.

To je to, co hledám, všechno je tu jemné.

Zářivý ostrov pokladů, místo všech pohlazení,

nachází člověk uvnitř sám sebe. 

Nejhlubší pochopení.