Narozeninové překvapení

Jsem maďarské národnosti a mám oheň v krvi. Snad právě proto jsem jednoho dne, prý osudově, potkal velmi temperamentní ženu. 

Manželství jsme měli oba dva už za sebou, tak jsme nějaké oficiality neřešili. Říkali jsme si, že uvidíme, jestli budeme mít italskou domácnost. Musím však říct, že vášeň byla jen pozitivní. Dokázali jsme si vyjít vstříc jako milenci i jako kamarádi v životě. Měl jsem radost, že jsem konečně potkal ženu, se kterou si rozumím a dokáže mne ocenit. 

Já tmavovlasý, černooký, ona blondýnka s krásně modrýma očima. Moc nám to slušelo. Protiklady se přece přitahují. Co bylo snad osudové, byli jsme stejné znamení a dokonce narození v jeden den a rok. 

To mi připadalo legrační, že si nemusím pamatovat další narozeniny...

Zkrátka slavíme společně! 

Roky utíkaly a nám bylo najednou sedmdesát pět! Vůbec nechápu, kam se všechny poděly. Byli jsme stále v jednom kole. Práce kolem domu, starost o vnoučata, cestování. Nějak jsem ani stárnutí nepostřehl, měl jsem pocit, že jsme stále hezký pár a měli jsme společný smysl pro humor, což nás drželo nejvíc pohromadě. Nikdo se na druhého nedokázal dlouho zlobit. Život bez humoru nemá šťávu, ani koření. A to já vážně ocenil! 

?Zkrátka nadešel den našich narozenin. Děti vymýšlely nějaké překvapení. 

Večer před oslavou mi dcera pošeptala: "Tati, zítra se budeš ženit..." "Cože?" Stačil jsem udiveně vykřiknout, ale dcerka mi dala pusu na tvář a řekla: "Neříkej, že si to už dávno tajně nepřeješ. Pokud vím, tvá žena by byla šťastná. Tak tady máš prstýnky a dělej, že nic nevíš." 

?Celou noc jsem nemohl spát. To si ty moje děti snad dělají legraci. Ne, vše už měly dávno vymyšlené a připravené. Mám snad říci - Ne? 

Jestlipak to ví i moje žena, pomyslel jsem si, ale neřekl jsem nic. Nakonec, překvapení je překvapení...

Druhý den se nás sešlo mnohem víc, než bych čekal. Vše v režii našich dětí, vyzdobená stodola květy, židle s mašlemi, světýlka všude kolem a úsměvy příbuzných naznačovaly velmi sváteční atmosféru. 

Páni! Když jsme vstupovali do slavnostní brány, ozval se svatební pochod. 

Všichni pozvaní ustrnuli. Nikdo, vážně nikdo to nečekal. Vypadalo to, že ani moje budoucí žena nic neví. 

Tak teď budu mistr improvizace. Jenže jak jsem slyšel první tóny, byl jsem úplně naměkko. 

Slzy mi tekly po tváři a  když jsem se zadíval do očí krásně oděné královny večera, na ten pohled snad nikdy nezapomenu. Podívala se na mne s takovou něhou, že mi bylo úplně líto, že jsem pro ni tenhle životní moment nepřipravil sám a mnohem dřív. 

Ale věci se prý vždycky dějí tak, jak mají. A možná si toho dnes mnohem víc považuji. Každopádně, ten den jsme si všichni maximálně užili a tím, že to bylo nečekané, to mělo úplně jiný náboj. 

Večer jsme se rozcházeli nějak více dojatí a bylo vidět, že i starší manželské páry se najednou vzaly za ruce. 

Překvapení je prostě překvapení. A moje žena? Prý snad nebude v záruce!