Stála na peróně, držela svůj oblíbený kufřík. Moc se neusmívala. Jela opět na vyšetření do Prahy, bála se, aby výsledky nepotvrdily její domněnku...
Celá léta učila na základní škole. Děti ji měly moc rády. Pamatovala si je všechny, zvláště ty "problematické". Pomáhala jim zpět do života, když o ně jejich rodiny nejevily přílišný zájem. Její míra empatie neznala mezí. Věděla, že miluje dětí víc, než svůj vlastní život.
Doučovala je zdarma a vymýšlela i výlety, kde by s nimi byla v kontaktu i mimo školu a mohla rozvinout hlubší vztah. Byla takovou druhou mámou hlavně těm, kterým jejich pravé mámy utekly za "lepším" životem. I tak se to dá říct. Jako třeba Alenka.
Vidí to jako teď. Táta alkoholik, doma se moc neukázal a její máma? Toulala se všude možně, jako ztracená duše. Holka ji jednoho dne přestala hledat. Máma se zkrátka už neozvala. Alenka nadobro ztratila rodinu, s tátou to šlo také z kopce, jednoho dne se z nemocnice už nevrátil.
Paní učitelka, anděl všech opuštěných dětí, která dobře věděla, co Alenka prožívá, se jí snažila pomáhat, jak jen to šlo. Nosila jí i svačiny, kupovala sešity, věci do vyučování. Nechtěla, aby Alenka před ostatními nějak strádala a cítila se opomíjená. Zdálo se, že učitelčin zájem se setkává s pozitivní reakcí, žačka dobře prospívala a ve škole se hodně zlepšila.
Uteklo řadu let...
Dnes stojí Alenka na peróně, čeká na vlak do Prahy. Není to paní učitelka? Ne, nebude se dívat tím směrem. To období má přece už za sebou. Tu hubenou dívenku by jistě už nepoznala. Ano, kdysi jí pomáhala, ale co na tom? Vždyť dnes je z ní jiná paní! Vdala se do bohaté rodiny, má jiný status, cítí se jako premiantka života. Copak by mohla jen tak přijít k paní učitelce a hlásit se ke své dřívější ubohé minulosti? Jak by to vypadalo? Ne, bude dělat jakoby nic. Otočila se a paní učitelku okatě přehlížela.
Zvláštní, najednou seděly naproti sobě ve vlaku. Je to ona, ne, nedokáže udržet zrak, musí se dívat z okna! Jak prostě je oblečená, zatímco ona má nové šaty z francouzského butiku, jak jinak, muž jí koupí všechno, na co si jen vzpomene...
Jen jakoby náhodou se střetnou oči učitelky a její bývalé žačky. Tak, je to ona, pomyslí si stará paní.
Alenka! Měla ji tolik ráda. Copak mne nevidí, nepoznává? Kdysi jsem jí tolik pomohla, měla holka takových problémů, moc dobře si to všechno pamatuji, rodina se jí rozpadla. Často jsem ji brávala domů a měla ji málem za vlastní...
Alenka se k ní však nehlásila. Paní učitelce téměř vyhrkly slzy, tak takhle život odplácí, děvče, děvče, vím, o tobě, nemysli si. Slyšela jsem, jak si teď žiješ, ale co ta nepatřičná pýcha? Copak si nevzpomínáš, co jsme si spolu po večerech vyprávěly?
Dívenka se dívala upřeně z okna a bylo vidět, že o paní učitelku nejeví sebemenší zájem.
Ani v nejmenším netušila, co cítí stará paní. Jak ji nezájem zabolel. Těžko by si mohla také domyslet, že její paní učitelka už léta bojuje s vážnou nemocí.
A jak moc by ji úsměv od její milované žačky obzvláště dnes potěšil!
