Mnozi z nás pomáháme a nechceme za to nic zpět. Tak to má také být. Jistě tak činila i paní učitelka. Věnovala se Alence s láskou a nezištně. V tom vlaku jí stačil jen úsměv Alenky, to, že si na p. učitelku vzpomněla, že nezapomněla na to krásné, co s ní prožila, čím jí nahradila to, co ve vlastní rodině zcela postrádala.

Je proto naprosto pochopitelné a LIDSKÉ, že ji Alenčina ignorace a pýcha hluboce v srdci zasáhla - a zranila.

Karma, Evičko.

Od Tebe to těší dvakrát!

Já ti dávám ze srdce dar a ty si ho užij, já ti to přeju. Neočekávám vděčnost ani protislužbu. Dělám to proto, že to tak cítím.

Vím, o čem mluvíš a přesto je mi paní učitelky líto...

smutný príbeh,niekedy sa pomoc vráti z inej strany, akoby sme čakali

Je to tak...

Pomoz když můžeš a nečekej, že se ti to vrátí, nebudeš moci být zklamán. Smutný možná, zklamaný ne.

Vašek

Pomáhat není jen tak. Člověk by si měl rozmyslet než někomu pomůže. Mnohdy totiž pomoc spíš uškodí než pomůže. Pokud vyhodnotíme, že naše pomoc je potřebná, tak by to mělo být učiněno čistě ze srdce, tzn. nezištně bez toho, aniž bychom očekávali, že nám to dotyčný vrátí. Jinak to totiž není pomoc, ale v podstatě investice, od které očekáváme, že se nám vrátí. Hrajeme si na ušlechtilost a přitom jsme obyčejným investorem, který to hraje něco za něco, i když to děláme nevědomě. Pomáháme-li ze zištných důvodů, tak si můžeme být jistí, že se nám to ve zlém vrátí. Zpravidla máme tendenci vidět vinu v příjemci pomoci, ale tak to není, je to v nás. A ano, jediné správné řešení je tuto lekci s pokorou přijmout a příště pomáhat jen, když opravdu cítím, že nemám žádné postranní úmysly.

Ivi, tento příběh mi vyprávěla paní ve vlaku...