Konečně volný!

Tolik jsem si přál, osvobodit se, být zase sám. Jenže vytoužená  svoboda nepřichází. Jak je to možné?

Možná to znáte, máte rodinu, malé děti, ženu, která vládne a vy jste tak nějak mimo dění.

Chodíte do práce, která vás příliš neuspokojuje,  toužíte být tím, kým jste. Já třeba maluji a chtěl bych se stát malířem.

Kdybych měl vyprávět příběh od začátku, tak od malička jsem měl velký sen. Být pilotem. Letadla mne fascinují dodnes. Miluji dobrodružné filmy, kdy hlavní hrdina nakonec vzlétne do oblak a dobude svět.

Ženil jsem se poměrně mladý a ze snů nějak sešlo. Měl jsem zdravotní problémy a létat jsem nemohl.  Fantazii a sny vám ale nikdo vzít nemůže!

Do své ženy jsem se zamiloval na první pohled. Byla tak dokonalá. Obdivoval jsem na ní všechno, co jsem neměl já, čeho jsem nebyl schopen. Dodnes je pro mne velkou učitelkou.

Jenže najednou  vám začne vadit i to, co jste dříve tak obdivovali. Tíha odpovědnosti vám vezme křídla a vy už to pomalu „nedáváte“. Přijdete domů, chtěli byste třeba malovat a řekněte, kdy se k tomu, co chcete vy, vlastně dostanete?

Žena má úspěšné podnikání, velmi se jí daří, ve svém oboru je zdatná. Nikdy nesází na jednoho koně. Má to velmi promyšlené.  Zkrátka, ona je tou „myslitelkou“ v rodině.

Ano, rodina funguje. Díky ní. Její firma také. A já se vedle této úspěšné ženy cítím často velmi osamělý.

Po čase jsme zjistili, že máme odlišný pohled na svět a nikdo nechce ustoupit ze svých požadavků. Žena vše řeší, já to nechávám být, do té doby, než se to skutečně řešit musí. Pak to samozřejmě víc bolí.

Neshody v manželství jsme měli  už dříve, ale pak se to nějak urovnalo. Po chlapečkovi se narodila malá, nebylo moc času na povídání.

Jenže já se stále cítil nenaplněný, byl jsem na ženě hodně závislý a to mi začalo nakonec vadit. Dělal jsem, co jsem ji na očích uviděl. Jenže, šťastný jsem z toho nebyl. Neuměl jsem říci ne. To se nevyplácí, jednoho dne vám dojdou síly.  Nebudete vědět, jak dál. Jen víte, že takhle už tedy ne!

Se ženou jsme se dohodli, že se na čas odstěhuji. Našel jsem si ateliér, kde bych mohl malovat. Představoval jsem si, že si tam budu zvát krásné ženy, buď modelky, nebo kamarádky a doženu to, co jsem si v mládí moc neužil.

 U sklenky vína budu meditovat nad životem. V klidu o samotě. Jak moc jsem se těšil!

Přišly vánoce a já nakoupil spoustu dárků pro děti, pro ženu a najednou mi rodina začala moc chybět. Vrátil jsem se do svého domu.

O svátcích mi žena oznámila, že už ke mně nic necítí a chce rozvod. Prý se jen bála bydlet sama a myslela si, že to nezvládne. Ale můj odchod ji vlastně osvobodil. Zvládne vše a já mohu jít…

Takže jsem volný! To byl šok, to vám řeknu. Myslel jsem, že to nezvládnu teď zase já. Co na to říct?

Ateliér jsem zrušil, neměl jsem vůbec chuť popíjet víno a hledat dobrodružství. Najednou jsem cítil, jak svoji ženu miluji.

Pozdě. Teď máme každý svou vlastní cestu. Ani dům si nebudeme rozdělovat.  Žena si pořídí nový. Sama. Děti si rozdělíme.  Chlapeček bude u mne a holčička u ní.

A já teď mohu rozjímat na vším, co se stalo a proč. Naučit se žít samostatně. Cítím, že jsem jako partner zklamal, žena to ustála. Vlastně je to moje nová příležitost. Jak ji využiji? 

Přiznávám, že jsem to moc neunesl. Všechno je jinak, i když jsem po tom v podstatě toužil. Myslím, že svoboda je něco úplně jiného.  Zatím se v tom tak trochu topím a spustila se lavina emocí a nemocí.

Už dlouho se somatikou zabývám, tak vím, na čem jsem. Musím na sobě hodně zapracovat. Zkrátka dlouho jsem stagnoval, věci neřešil. Přestal růst.

Mám, co jsem chtěl. Ale radost mi to opět nepřineslo. Ještě necítím úlevu, to tedy ne. Teď se s tím vším musím poprat.

Dál chodím do zaměstnání, které je jen kvůli obživě a v původní rodině se cítím ještě osamělejší. Věřím však, že jednoho dne najdu, co hledám a pochopím, proč se to takhle muselo stát.

Rád bych si splnil ještě všechny sny a našel odvahu žít tak, jak jsem si vždycky přál.