V zahradě u domku s kamennou zídkou a nízkým plůtkem rostl keř překrásných růží. A v nepatrném důlku se krčila cibulka tulipánu. Nikdo nevěděl, jak se sem dostala, ani ona sama.
Jen tak pomaloučku začaly růst lístečky a pyšné růže to nenechalo v klidu. Viděly jste to? Co to jen může být? Bydlí to tak nízko a má to podivné listy, koukejte. A bohaté květy růží se nakláněly níž a níž, aby se podívaly, co to je na jejich území za podivnou rostlinu.
Tulipán nevěděl, kdo je, ani jak vypadá. Cítil se provinile. Jakoby nikam nepatřil. Ale život byl silnější a tak každý den o něco vyrostl a začal být zvědavý, co z toho všeho bude.
Růže stále nevěřícně pokyvovaly hlavou a zvedaly oči k nebi. Tulipán nevěděl, co si o tom má myslet.
Jedna růže ho dokonce docela nečekaně popíchala.
Au, zaúpěl. Proč se mi to jen děje? Kde to jsem? A jsem tu vůbec správně? Začal o sobě pochybovat.
Ale Sluníčko si myslelo své a žádné žabomyší války, které řešily ti "dole" nevidělo.
Toužilo jen lechtat paprsky lístky tulipánu a pracovat na poupěti. Chtělo poznat, jakou krásnou barvu a vůni skrývá.
Tulipán o svém pravém potenciálu vůbec netušil. Jen měl takový zvláštní pocit, že to růže nebude, když si s ním jeho kamarádky tak nevybíravě pohrávají.
Jednoho dne, když to čekal úplně nejmíň, objevilo se poupě, které se třáslo napětím. Ještě pár dní a bude tu nový květ. Čmelák, který létal nedaleko, se už nemohl dočkat.
Já vím, kdo jsi, volal na vzácné poupě v zahradě.
Opravdu? Skoro se zastydělo zavřené poupě. A po ránu to vypadalo, jakoby ronilo slzy.
To bylo něco pro Sluníčko. Už, už natahovalo ruce, aby něžně otevřelo květ.
Já pokvetu, zaradoval se tulipán a najednou byl mnohem veselejší.
Když hodiny na věži ukazovaly poledne, byl náš tulipán již dočista otevřený.
Páni, to je krása, zvolalo Slunce. Mám to ale krásné poslání. A užívalo si svoje dary.
Tulipán najednou nevěděl, co si má s květem počít. Trochu se schovával pod keřem růží.
No, to už je ale víc, než divné, povídá jedna hodně rozvitá růže.
Tahle kytka není naše. Nepoznáváme ji. Kdo ví, co má za lubem a proč k nám vůbec přišla.
Tulipán to zaslechl a bylo mu to líto. Nikdy se ještě nesetkal s takovým odmítnutím.
Začal plakat a každá slza se na sluníčku leskla jako diamant.
Kolem zahrady procházel hezký hoch. Šel zrovna na schůzku se svojí dívkou a přemýšlel, čím by jí udělal největší radost. Už vím, vždyť ona miluje tulipány. Kde ale tak honem nějaký seženu? Najednou mu padl zrak na květ za malým plůtkem. Že by ho snad přeskočil a tulipán utrhl? Ne, to se přece nedělá, sklopil oči.
A jakoby uslyšel tenký hlásek: Mladý muži, klidně si mne vem pro svou dívku. Raději udělat radost jednomu člověku, než snášet celý život nepřejícné řeči a ponižování. Raději kvést pro ten jediný den, než být utiskován a nepřijat.
Neboj se, přeskoč zídku a plůtek, prosím!
Mladík se podivil, ale tulipánu moc poděkoval.
Ten večer měl tulipán slavnostní náladu. Nikdy nezářil víc. Než když mu bylo dovoleno poznat dívku, která jej milovala právě proto, kým skutečně byl.
