Dopis Ježíškovi

Malá holčička s hvězdami v očích šeptá v tramvaji tatínkovi. Musím mu napsat, dnes večer. A zítra znovu, mám toho hodně...

Hodně přání a hodně snů. Věří, že se jí splní. Úplně všechny. Její život teď ovládlo těšení, nemůže se dočkat příchodu vánoc.

Seděla jsem v té tramvaji před ní a neustále se musela otáčet, byla tak nadšená, skutečně věřila, že přijde někdo, kdo její přání vyplní.

Už dávno nejsem malou holčičkou. Přesto věřím na zázraky. To když se spojí rozum a srdce s činem.

Druhý den si koupím časopis a v něm najdu obálku a prázdný dopis Ježíškovi. To přece není samo sebou.

A tak zkouším psát, co si přeji, o čem sním, co bych vážně chtěla a na druhý papír vypisuji, co proto budu muset udělat. 

Vymýšlím, že si vytvořím letos papírový stromeček, na který navěsím svá přání a bude to zároveň nástěnka snů. Budu je mít stále na očích, dokud se nesplní.

To abych nezapomněla, abych to nevzdala, abych se snažila, co mi budou síly stačit.

Malé děti jsou tak silné ve své víře, vůbec nepochybují, usínají s představou, že se vše vyplní. Vždyť Ježíšek má tu moc, je kouzelný.

Každý má takovou moc v sobě, proč jsme na ni zapomněli? Kde jsme ji ztratili? Proč nás často ovládají strachy a pochybnosti a my uvěříme jim? 

Co bychom udělali, kdybychom mohli opravdu všechno? 

Usínat s přesvědčením,  že vytrvám, dokud neuspěji, ať je to jak chce dlouho.

Že disciplína a trénink z nás udělá vítěze.

TRPĚLIVOST A SNAHA NÁM VRÁTÍ VÍRU V SEBE SAMA.

TAK ZAČNĚME.