Dětské přání

V jedné vesničce, v útulné chaloupce a kuchyňské lince v barvě máty, bydlela starodávná sada lžiček po babičce.  

Malá Adélka je každý den chodila kontrolovat, jestli se náhodou nějaká neztratila. Jedna, dvě, tři, jsou tu všechny, zaradovala se. Zatím víc počítat neuměla. 

Moc ráda se ně dívala, hrála si s nimi a úplně ze všeho nejvíc s nimi jedla ty nejlepší pokrmy. Co měla nejraději? Budete se divit, ale úplně obyčejné pochoutky. Krupicovou kaši, brambory s máslem, nebo jahodový puding. Jakou lžičku si dnes vezmu? Zamyslela se a s velkou radostí začala vybírat.

Tuhle ne, tuhle taky ne, jú, tuhletu veselou!

Veselá lžička na ni mrkla a usmála se. Jak se máš, Adélko? 

No, víš, já ještě musím spočítat všechny lžičky a uklidit v pokojíčku a pak s maminkou půjdeme na procházku.

Já se neptám, co budeš dělat, ale jak se máš?

Aha, řekla si spíše pro sebe  holčička a zamyslela se.

Dobře? Ty nevíš?

Hm, pokrčila rameny Adélka a šla se zeptat maminky. 

Mami, jak se mám?

Ty nevíš, zeptala se pro změnu maminka. Naše malá se trochu zastyděla, že nedokáže odpovědět. Proč?

Ono se jí totiž zdálo, že jedna lžička večer chyběla a bylo jí to líto. A tak přemýšlela, kde by mohla být. Hledala na lince, v myčce, na zemi pod stolem a bůhví kde ještě. Ale zatoulanou lžičku ne a ne najít. Každá lžička měla totiž jméno. Jedna byla Kristýnka, druhá Anička, třetí Justýnka a ta tu zkrátka teď nebyla. Ptáte se, jak Adélka lžičky rozeznala? Jednoduše, uvázala jim mašličky. Kristýnka byla žlutá, Anička červená a Justýnka fialová, jenže po ní se slehla zem.

Lžičko Justýnko, kdepak jsi? Vzlykala dívenka. 

Kuchyňkou zavládlo hluboké ticho, ani kapky z vodovodu nekapaly a myčka s ledničkou zrovna přestaly zpívat. 

Holčička se docela lekla. Co teď? A pak ji napadl skvělý nápad. Už vím, jásala. Vím, co udělám.

Písnička:

 Dám hlínu do květináče, lžičky pěkně zasadím a do rána vyrostou mi, čí je nápad, kdo to ví? Když do rána nevyrostou, tak je pěkně zaleji, budu čekat, klidně dlouho, až se přání vyplní. Lžičky moje milované, kdopak vás má nejradši, lžičky přece v květináči mohou pěkně vyrašit. To se bude máma divit, až se lžička vrátí k nám. Nikdo neví, že je jiná, vždyť to poznám jenom já. 

Celou noc nemohla dospat, lžičky už byly v květináčku, v tom modrém s puntíky.

 Hned ráno, se podívám, o kolik povyrostly. A jestli už roste nějaká nová, jiná.

Zdál se jí sen. Lžičky, rostly a rostly, už byly větší a větší a bylo jich najednou víc a víc, až se skoro polekala. Zase tak moc se přání plnit nemusela! Najednou byly lžičky všude. Na lince, na okně, na stole taky nějaké přibyly, některé visely i na zdi a na lustru se jakoby z ničeho nic objevila úplně nová sada stříbrných, docela malinkatých lžiček. Už dost, volala ze sna Adélka, až všechny probudila. 

Co se to děje, zeptala se maminka a ona jí vyprávěla svůj příběh. Nechala dcerku se svými milovanými lžičkami, jen jí laskavě přitakala, že je hodná, ale některé věci se zkrátka splnit v životě nemohou, tak aby pak nebyla zbytečně zklamaná. Klidně spinkej, holčičko moje, pošeptala jí do ouška a dala pusu na dobrou noc. To se potom opravdu krásně usíná.

Ráno, Adélka, hned po probuzení, utíkala ke svému puntíkatému květináčku, zkontrolovat lžičky - sazeničky. Nic. Posmutněla. Tak zítra, dneska si to ještě rozmyslely, viď,mami? 

Maminka se podívala na tatínka, pak na lžičky a jen tak docela jemně pokrčila rameny. Jako by snad nějaká šance ještě byla. 

Nevzdám to, volala Adélka a najednou jí všichni uvěřili. I máma, i táta, i plyšák Karel, panenka Evička i slůně Josífek. Ti všichni jí teď drželi palce. 

Hurá, věřím sobě, věří mi i ostatní. To mám radost!

PS: Pokračování příště...