Budu vám vyprávět příběh o dobrých lidech. Takových, kteří vás zbavují strachu. Takových, kteří mají otevřené srdce. Takových, kteří dokáží obejmout slovem, vzít vás do náručí. A jsou to přitom úplně cizí lidé. Andělé na cestách.
Nedávno jsem šla do lékárny, spíše si popovídat. S paní lékarnicí, tak trochu kamarádkou. Jsem tam často, se zdravím to mám jako na houpačce. Už asi vím, proč.
Před jedenácti lety mi zemřela dcera. Od té doby v sobě nosím smutek, bolest. Snažím se ji překonat, ale mám pocit, že nikdy nepřebolí. Že čas je slabý fáč.
Z ničeho nic mi natekla noha, nejdřív kotník, začalo to postupovat nahoru. Všechno v pořádku, nic jsme nenašli, tvářili se lékaři. Nevíme, jak je to možné. Ale otok postupoval, měla jsem strach, co bude dál.
V lékárně mi poradili, snad mne prý něco štíplo. Mám si zajít pro antibiotika, pro jistotu ...
Náhle se otevřely dveře a do místnosti vešla dívka s krásnýma očima. Hned jsem si jí všimla. Dala se se mnou do řeči. Ptala se, co mne trápí. Co teď v životě prožívám. Nohy jsou prý symbolem pro další cestu, proč jsem se v životě zastavila, co mi brání jít dál?
Dost mne to udivilo i paní lékarnice byla překvapená, že by léky nebyly tím pravým řešením? Ptala se mne dál, chtěla znát můj příběh. Jako by tušila, musela jsem s pravdou ven. No.. Já... Víte, ztratila jsem dceru a nedokážu se s tím léta vyrovnat....
Najednou mne ta žena objala, její náruč byla tak něžná, tak upřímná, že jsem začala plakat. Nebojte, řekla mi, všechno bude dobré. Vaše dcera vás miluje. Je to tak těžké, jak moc vám rozumím.
Ty nateklé nohy jsou jen vaše nevyplakané slzy. Vše se spraví, uvidíte. Přijměte svou bolest. Až ji naplno procítíte, váš život dostane mnohem větší rozměr. Najdete své štěstí. Nebojte se, všechno bude dobré....
Hladila mne po zádech a já ucitila obrovský klid. Bude líp, bude líp, opakovala jsem si v duchu.
Jako ve snách jsem odešla z lékárny. Tentokrát bez léků.
Dalším lidským andělem je můj zubní lékař. Dříve jsem se tolik bála ošetření, ale on mne zbavil strachu. Je tak úžasně empatický, má tak krásný přístup k lidem, přála bych ho každému.
Uvědomila jsem si také svoji zodpovědnost sama za sebe, lékař mne může spravit zuby, dokonale z venku, ale to, co bolí, je uvnitř mne a zuby to jen odrážejí. Představují rozhodnutí.
Rozhodla jsem se zlepšit svůj život, smířit se s bolestí, přijmout ji jako nedílnou součást mého růstu? Pan zubař mne nezbavil bolesti, ale strachu z ní. Ta žena v lékárně mne nezbavila bolesti, ale já jsem se ji rozhodla ještě jednou naplno procítit a jednou provždy propustit.
Držela jsem dceru ve svém srdci a měla ji dávno pustit. Vždyť ona mi nikdy nepatřila, přestože jsem byla její máma. Vždyť je tu každý sám za sebe.
A proto jsou tu andělé, aby nám to připomněli a my se sami rozhodli se sebou něco udělat a jít v životě dál.
Bolest zubů, která mne dlouhodobě provázela, se časem uklidnila. Otoky nohou nějak záhadně zmizely.
Můj letitý smutek, který se zdál nepřekonatelný, ustoupil, když jsem se odevzdala zcela přítomnosti.
Už jsem nebyla zajatcem minulosti. Pochopila jsem, že bylo jen na mně, co se svým životem udělám...
