Paříž. Již mnoho bylo řečeno o atentátech z minulého týdne. Každý si z nich odnesl něco. Jedni jsou v šoku, druzí bijí na poplach a volají po spravedlnosti a pak tu máme extra sortu. Příležitostní patrioti.
Jsou všude kolem nás. Mnohdy jsou to naprosto anonymní lidé, které sotva postřehneme na ulici, ale jakmile se něco někde semele, tak jsou hned první, kdo se bouří a jdou hrdě ve jménu vlasti konat. Jak už to tak bývá, tak většinou jen „melou pantem“ někde u piva, a jinak skutek utek.
Jen od minulého pátku jsem podobných „individuí“ potkal pěknou řádku. Své názory hlučně prezentují ostatním a myslí si, že jsou hrozně důležití a nepostradatelní. Člověk by až řekl, že podobné pózy trénují u normalizačních filmů s politickou tématikou. Jedni je naprosto ignorují, ale co je nejhorší, tak se najdou i tací, kteří jim to doslova „žerou.“
Jsme opravdu tak průhlední? Člověka to až nutí přemýšlet, kde se stala chyba. Dokud se něco někde nestane, tak mlčíme, ale jakmile se hnou saze, tak útočíme. Najednou se nám nelíbí ani věci, které děláme běžně, tolerujeme je dlouhou dobu bez povšimnutí, a v člověku jako by se opravdu najednou zrodil takový malý revolucionář amatér.
Taková je holt doba. Za všechno může strach. Přirozenou obranou proti strachu je samozřejmě útok. Nutnost oddálit zlo, co nejdál. Zažehnout jiskru odporu. Na to jsme vážně odborníci. Dokud můžeme mluvit, tak mluvíme, ale činy už po nás nikdo nemůže chtít. Doba všeobecného odboru už dávno vymizela a společnost je tak rozdrolená, že už nás spojuje jen fotbal, hokej a pivo. Otázky politiky řešíme nejlépe tak, že neděláme nic.
Možná teď sedí právě vedle vás a hustí vám do hlavy, že Evropa musí okamžitě začít řešit problémy s IS, s uprchlíky apod. Má rada? Nechte ho se vymluvit. Udělá mu to dobře, a až půjde večer spát, bude se cítit jako hrdina dnešního dne. Příležitostný patriot, tvor žijící zejména u nás, ten, který by všechny problémy světa vyřešil do týdne, ten, který díky bohu nikdy nebude dělat politiku, protože heroismem u piva jeho možnosti končí.
