Dědečku

Ocelová šeď podzimního nebe klenoucí se nad mostem k srdci. Neplačte, rty beze slov.

Dědečku. Oslovení, které už ve mě navždy vyvolá pocit smutku a ztráty. Dožil se krásného věku 71 let. I přese všechna vnitřní přesvědčení, že takový je život, nezabráním slze, aby skápla na list papíru.

Dědečku. Před očima vyvstane laskavá tvář zbrázděná neúprosný tokem času. Vybavím si dotek vrásčitých a suchých, ale zároveň pevných a teplých rukou. Vědoucí úsměv shovívavý k chybám mládí.

Vyučený knihkupec, milovník křížovek a neslušných vtipů vyprávěných nad půllitrem piva. Pamatuji si deštivá sobotní odpoledne strávená hrou v kostky, žolíky, či jen tak proseděná u stolu v kuchyni s hrníčkem kávy. Byl to člověk, který nikdy nezkazil žádnou legraci. A když se začal smát, složil ruce na hrudi a jeho oči se zúžily do malých štěrbinek. Dědeček miloval hory, lesy a řeky. Dokázal od brzkého rána do pozdního odpoledne prosedět u vody a domů se vracíval s párem kaprů.

A najednou je tady zvuk podivných pípajících přístrojů. Bezvládné tělo, ze kterého trčí spousty hadiček a trubiček. Rodina stojící kolem nemocničního lůžka jen stěží vnímající slova primáře. Neskutečný tlak hluboko v hrudi, jak se člověk ze všech sil snaží zachovat vážnou tvář, i když by raději utekl na konec světa.

Dědečku, sbohem. Poslední polibek vtisknutý na vousatou tvář. Růže pozvednuty v tichém uctivém gestu smutečních hostů. Dědečku, sbohem.