Země je kulatá a půjdete-li stále kupředu, dostanete se na původní místo. A tak je docela možné, že opravdu dokráčíme ke konfliktům s klacky a v kožešinách.
Můj děda zažil staré Rakousko. Pracoval dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu. V neděli vyžadoval mistr (tedy spíš paní mistrová) společnou návštěvu bohoslužeb. Děda nebyl žádný revolucionář, ale nakonec stejně jako mnoho dalších manifestoval za osmihodinovou pracovní dobu. Fotku mám dodnes.
Překulilo se mnoho let, dvě světové války a Češi byli pokrokoví. Pracovalo se osm hodin denně, šest dnů v týdnu, na bohoslužbu už zaměstnanci nemuseli. Jak tak rostla produktivita, začaly se zavádět volné soboty. Nejprve každá druhá, pak všechny. Já osobně měl to štěstí, že jsem pracoval na pracovišti, kde jsem měl prakticky volné všechny – tedy představte si, v sobotu jsem pracoval jen dvě hodiny. Asi za to mohli mí skvělí kolegové a zlatý šéf. Dojížděl jsem, a tak jsem na rozdíl od ostatních začínal v pondělí později a v sobotu končil dříve. Pro nováčka v kolektivu neskutečná laskavost.
Později jsem začal studovat při zaměstnání a věřte nevěřte, můj pracovní týden se scvrkl na čtyři dny. Samozřejmě nejen pro mě. A dostáváme se k meritu věci.
I za komunistů bylo zřejmé, že s růstem produktivity, automatizace a robotizace bude lidské práce zapotřebí méně a méně. Asi tomu nebudete věřit, ale předpokládalo se, že pracovní doba se bude dál zkracovat. Ale co s volným časem? Část bude věnována na rekreaci a část na sebevzdělávání. Už tehdy se mluvilo o tom, že každý by mohl získat dvojí i trojí kvalifikaci. Mělo by to tu výhodu, že v době, kdy všichni byli a museli(!) být zaměstnáni by nebyl problém přesouvat pracovníky podle potřeby. Nešlo jen o profese ryze praktické, ale předpokládalo se, že lidé se budou vzdělávat i v oborech humanitních. Dodnes se tomu divím.
Překvapuje mě, že za tuto ideu dnes nebojují především zaměstnavatelé. Asi je výhodnější mít armádu nezaměstnaných, dokonce i nekvalifikovaných a dávat jim almužnu za nic, protože se očekává, že budou vděční. A ty zaměstnané nechat pracovat od nevidím do nevidím. Maximální nasazení „nafurt“ je podmínkou. Na rozdíl od nás pamětníků budou pracovat až ke hřbitovní bráně. (Znáte ten vtip?: Babičko, je pravda, že po smrti se každý dostane do důchodu?)
Tak mám pocit, že se vracíme o sto let zpátky? Lituji naše děti.
