Tanečky kolem sestavování vlády k obrazu parlamentu jsou trapné. A samozřejmě za to mohou voliči. Podívejme se na jejich naivní představy.
Volič, který přichází k urně a je rozhodnut dát hlas vybrané straně se domnívá, že svým hlasem přispěje k její účasti v parlamentu a tam bude jeho zástupce hájit zájmy proklamované v programu. Tím se dopouští rovnou tří chyb.
Tak za prvé, strana, která získá hodně moc hlasů, ještě nemusí mít vliv. Při volbě starostů, hejtmanů a vlády jsme se přesvědčili, že hned po volbách se seskupí strany na chvostu a začnou spolupracovat. Ne aby řešily aktuální problémy, ale proto, aby těm na čele podrazili stoličky. Když se tak mají rádi a tak si rozumějí, proč nešly do voleb společně? Protože by katastrofálně prohrály! Ale na podrazy mají sil dost. Volič by si to měl uvědomit.
Za druhé, není pravda, že hlas každého člena zastupitelstva nebo parlamentu bude slyšen. Buď bude upozaděn, nebo se ani neozývá. Volič by si to měl uvědomit.
A za třetí, vůbec není pravda, že zástupce lidu může prosazovat vlastní volební program. Jsou tu kompromisy, dohody a další úhybné manévry. Volič by si to měl uvědomit.
Takže politická realita je úplně jiná než představy voličů.
Přepokládejme ideální stav. Rozdělení křesel ve vládě podle počtu zástupců v parlamentu. V současné situaci by to mohlo být asi takto (zaokrouhleno): ANO šest ministrů, ODS, Piráti a SPD po dvou ministrech, KSČM a ČSSD po jednom. Poslední parlamentní strany, tedy KDU, TOP 09 a STAN získaly tak málo hlasů, že jsou statisticky mimo.
Takže vypukne hledání. Výsledkem je problém. Požadavek ČSSD na šest křesel není jen naivní, je to kardinální drzost. Strany byla až šestá v pořadí a přesto si troufá. I když se najde kompromis, pak strany mimo vládu budou dělat schválnosti. Jejich poslanci jsou za to placeni. Je nějaké řešení?
Snad si vzít příklad ze Spojených států. Tam se jim to vládne, když se střídají jen dvě strany, Demokraté a Republikáni. Stačí najít podporu. Už staří Římané objevili pravidlo, že tři tvoří kolektiv. Takže jak na to?
Nejlépe když vy, voliči nebudete volit strany na hranici volitelnosti. Že by si sami poslanci zvýšili hranici pro vstup do parlamentu, to nečekejte, jde o jejich peníze. I když je zajímavé, že pro vstup do parlamentu platí skromných pět procent, ale pro platnost referenda – no, zajímejte se. Bohužel i tento návrh má svůj kaz na kráse. Jak jistě víte, neúspěšní politici si obratem založí novou stranu a vrhnou se do boje o pozice znovu. A voliči jim to zbaští.
Druhý krok by mohl být, že vláda se bude sestavovat z čelní trojice. Pokud někdo odmítne, pak nastupuje další v pořadí. Pokud neodmítne, musí respektovat vůli voličů a to nejen svých (například by to byl příklad ODS). Sestavení vládního programu je v tomto případě problematické, ale málo platné, hlas lidu, hlas boží. Rozhodující slovo má strana s větším zastoupením. (Konečně i předsedové mívají v různých orgánech hlas rozhodující.)
Jenže to je kámen úrazu. Protože jestli jste si všimli, tak opravdové jednání je až po volbách a ne během nich. Takže se vracíme k původní otázce. Opravdu si myslíte, že vaše účast na volbách může něco změnit? Tak to byste museli trefit výraznou většinu. Jenže to by zbývající strany začaly nejspíš vykřikovat něco o totalitním režimu. Ale je tu ještě jedno řešení. Těch pár strejců z vedení stran (řadoví členové do rozhodování moc nezasahují – viz bývalé referendum ČSSD o kandidátovi na prezidenta, voliči už vůbec ne), tedy těch pár strejců se sejde někde v hospodě a dohodnou se o programu a hlavně o rozdělení funkcí. Stejně o nic důležitějšího nejde.
Mělo by to jedno obrovské plus. Peníze ušetřené na volby by se mohly věnovat třeba na bytovou výstavbu. A televize by místo předvolebních debat a diskusí politologů mohla vysílat třeba staré, milé večerníčky.
Myslíte, že si z vás dělám legraci? Nejsem sám.
