Obdivuji reportéry, fotoreportéry, komentátory, moderátory a další spřízněné profese. Jak umí pracovat s informací. Nás kantoři učili vyjadřovat se stručně a přesně. Podle zásady „neumíš-li se vyjádřit, neumíš nic“.
Zaujalo mě poslední číslo oblíbeného časopisu. Reportáž o tom, jak děti hádají k čemu jsou různé dnes nepoužívané předměty. Doprovodný obrázek ukazuje jakýsi dřevěný hříbek s otázkou – deštník nebo káča? Autor popisku vysvětluje, že jde o hříbek na zašívání ponožek. Omyl! Ve skutečnosti jde o pomůcku kuchařek na „pasírování“ přes síto. Vroubkovaný dřevěný hříbek se používal například při výrobě povidel.
Ukázka mně připomenula další úlety. A tak jsem začal vzpomínat. Včera byla v televizi jakási zmínka o hře na violu, ale na záběru bylo violoncello. Tady už nejde ani o předmět dávno nepoužívaný, ani o novinku. Tady jde o dost vážnou neznalost.
Novináři často nejsou zběhlí ve znalosti dějepisu, zeměpisu a dalších dříve samozřejmých součástí všeobecného vzdělání. Ale klidně informují. Tak například si pletou s oblibou zámek v Nových Hradech a zámek v Nových Hradech. Že cukrkandlový zámeček každoročně obdivovaný masou turistů umístí na druhý konec republiky je opravdu trapné.
Profesionalita se šíří všude. Obdivuji zpracování krimizpráv. Na obrazovce se mihne záznam z kamery a „kdo poznal pachatele, ať to nahlásí“. Televizní specialisty ani nenapadne, že by záznam mohli pár vteřin zastavit, nebo dokonce zazoomovat. Musí jim zbýt čas na informaci, že brambůrky sponzora zpráv jsou s příchutí plzeňského.
Nebo prozradí, kde běhají po hospodách myši. Ale prozradí to tak rychle, že text nestačíte přečíst. A to patřím ke generaci, která rychle četla, rychle psala všemi deseti, a studovala rychločtení. Ale co kdyby divák hledal v seznamu tu svoji hospodu? Stejně to dělají u počasí. Musí dodržet stopáž.
Švýcaři zadrží europoslance. Švýcaři ani zadržení nekomunikují a už to všichni vědí. Samozřejmě i s řadou podrobností. Byli uvězněni, pak někdo propuštěn, chtěli vykrást konto, chtěli napravit komunikaci klienta, šlo o peníze nacistů, šlo o peníze Židů, peníze čokoládového magnáta. Jedna informace hodnotnější než druhá. Nakonec se ukáže, že nikdo nic neví.
Zvláštní je, že mediální borci jsou nepoučitelní. Smrt princezny Diany veřejnost oplakala a jede se ve starých kolejích. Nějaký oběšený chudák potrefený mediální buzerací může být každý den.
Moderátor se nemůže hosta zeptat na jeho názor k uprchlické krizi. On se ho musí zeptat, jestli souhlasí s tím, aby všichni fousatí chlapi byli deportování na Saharu. To je ta správná otázka, která vydrží několik dní dráždit analytiky, komentátory a plnit stránky. A hlavně, odpověď je už předem daná. Soudný člověk ví, že to je pitomost, ale soudný člověk není ten správný odborník. V dobách Jaroslava Haška bylo možno mluvit o odložení flinty eskorty do hospodské kuchyně. Dnes by jen zmínka byla aféra na několik týdnů. Asi bude nutno přetočit Švejka.
Zajímavé na tom je, že ačkoliv nesolidnost čouhá z médií jak sláma z bot, nic se neděje. I když kdoví – několik stránek za potrefeným hříbečkem je článek o Dunning-Krugerově efektu. Že by sebekritika?
