Toulám se rád. V horách, lesích i mezi lidmi. Všímám si světa kolem a mezi jiným i plotů. Ploty bývaly na českém venkově uměleckými díly. Většinou prozrazovaly, kde majitel pracuje. Však to znáte.
Staré usedlosti bývaly bez plotů. Snad jen hospodářský dvůr byl za vraty. Například proto, že majitel choval slepice a jiné hospodářské zvířectvo. Ale ani to nebylo pravidlem. Byl to pro mě šok, když jsem ve Středomoří poprvé uviděl pozemky s vysokou zdí, spoustou kamer a případně i ostrahou. Tehdy jsem pochopil, že krásná idea odstranění hranic má svá omezení…tedy zdi a ploty.
Svět bez hranic je ideál. O ideálech můžeme snít, ale pro praktický život jsou k ničemu. Kdo jsou ti lidé, kteří propagují odstranění hranic. Chápu, že to jsou obchodníci. Likvidace hranic také umožňuje vzájemné poznávání. Tak například dnes už víme, že kapsáři mohou být ze Slovenska nebo Rumunska, zloději aut z Polska, drogoví dealeři odkudkoliv, lupiči klenotů budou nejspíš z Ukrajiny nebo Ruska, gangsteři z Ruska nebo Albánie (Kosova) a sexuální šprýmaři z Orientu. Hned jsme si tak nějak lidsky bližší.
I mezi námi domorodci jsou příznivci odstranění hranic. Je to milé. Zvlášť když o odstranění hranic mluví člověk, který do ciziny nevyjede jak je rok dlouhý. Nebo jednou za rok vyráží do hotelu k moři, samozřejmě letadlem a nic mu nevadí, že na letišti ho lustruje celní a pasová kontrola. Kvůli bezpečnosti. Jako by nebezpečí hrozilo jen v letadlech.
Chápu nadšení studentů, kteří hodlají žít v cizině. Nechápu, proč jim vadí jednorázová kontrola, když nemají žádné špatné úmysly. Host do domu, bůh do domu, ale pokud mě v mém vlastním domě bude otravovat, pak ho prostě vyhodím. Můj dům můj hrad.
Přitom taková pohraniční kontrola nemusí být nepříjemná. Na jednom z malých řeckých ostrovů byla v čele haly odbavovací přepážka. Východ k letadlům, střežený policií byl vpravo. Bavili jsme se pozorováním, jak některé dámy odstavily své kufry na kolečkách uprostřed(!) haly, šly k odbavení a cestou k letadlům si kufry vyzvedly za shovívavého dohledu policie a šly dál. Uvažoval jsem co by, kdyby v tom kufru měly trhavinu, samozřejmě jen předepsané váhy. Bylo to v dobách, kdy jsme teroristy nečekali.
Zvláštní je, že jednou z nejstřeženějších hranic světa Egypt-Izrael jsem prošel bez kontroly kufru. Orgán nehodlal čekat, až mně moje žena z vedlejší fronty podá klíček. A šlo to.
Asi teď uvažujete, proč se o tom všem zmiňuji. Důvod je jednoduchý. Fascinovala mě zpráva, že ministerstvo školství spolu s ministerstvem vnitra chystá další investice do zabezpečení škol. Tak nejdříve tu byly otevřené dveře, pak zámky, následně kamery, dále čipy (mohou se čipovat i žáci, ale až po psech) a nakonec policisté přede dveřmi. Proč stovky policistů na hranici, když můžeme mít policistu u každých druhých dveří. Asi namítnete, že zločinci a úchylové mohou být i místní. Jistě, ale myslím, že spíš ze sousedství. Nevím jak vy, ale já bych nešel přepadnout supermarket, kam chodím pro nákup a kde mě tedy zná každý regál. Asi bych odjel někam daleko a s lupem honem do úkrytu. Samozřejmě opět daleko.
Ale zdaleka nejde o ojedinělý případ neotřelého řešení problémů. Například ministerstvo školství chystá dvacet milionů na prevenci proti šikaně! Prý to jinak nejde. Dříve to šlo, jednoduše. Většina rodičů a kantorů je rozumnějších než příslušné ministerstvo. A podobných velkorysých plánů na řešení nově vznikajících problémů by se našlo! Říkávalo se tomu „drbat se levou rukou za pravým uchem“.
Onehdy kamarád povídal, že prý v Bohnicích přistavují. Docela mu věřím.
