Občas využívám pardubické nádraží. Jen zřídka kolem půlnoci. Ale příležitostná změna opravdu stojí za to.
Pardubické nádraží vzniklo zhruba před půl stoletím. Bylo na svou dobu neuvěřitelně příjemné. Hezká čekárna kam na hokej v televizi chodili i místní, restaurace a levná, slušná jídelna, nonstop kino atd. Prostě služby cestujícím.
Postupem času se z i z tohoto nádraží stejně jako z mnohých jiných stala tržnice prefabrikovaných potravin univerzální chutí, spíše nechuti, jinak nic moc. Půlnoční čas se tu projevuje zvláště děsivě.
Pozoroval jsem dva muže, kteří si evidentně přišli schovat před nočním chladem a deštěm. Lavičky v hale moc pohodlné nejsou, zima tu byla málem jako venku, ale lepší něco nežli noc na dešti. Místní sekuriťák a místní policie začali konat. Chápu je, uniformovaní zaměstnanci mají své povinnosti a nadřízení by jim ve svém cynismu jakoukoliv shovívavost netolerovali. Byli slušní, ale důslední. Jenže co s těmi muži, z nichž jeden byl evidentně starý, špatně pohyblivý, a lehce sešlý. Nezaznamenal jsem, že by byli pod vlivem, dokonce ani policie ne.
Jsem dostatečně otupělý neustálým konzumováním spravedlnosti a humanity, ale i na mě bylo moc, když starý muž usínal v koutě haly ve stoje. Kam taky jít, v okolí není jediné místo, kde by mohl klimbat v teple nad jedním symbolickým pivem alespoň hodinu. Takže ani drobný, nesměle vyprošený dar mu příliš nepomohl.
Nikde se neobjevil jeden úplně zbytečný ministr s úplně zbytečnými úředníky. Nevzdělaný a podle mého názoru cynický člověk, který s několika podobnými dělá špatné jméno straně, stále se chlubící názvem sociální. Nikde žádná ombudsmanka. Pravděpodobně sepisuje nějakou žalobu nebo kontroluje obsah své peněženky bohatě dotované státními penězi. Nikde žádná nezisková organizace žijící z peněz daňových poplatníků.
S oblibou se rozšiřuje klam o lidech na dně. Nejsou všichni v nouzi vlastní vinou. Stačí zlodějská exekuce v mezích zákona, ztráta práce, vyhození ze společného bytu po rozvodu. Zapomíná se, že mezi námi jsou takoví, co občas potřebují poradit a postrčit. Ne každý si umí uvařit, vyprat. Ne každé dítě v osmnácti dospěje. Stejně nedospělí jsou i někteří šedesátníci. Máme plná ústa pomoci migrantům, ale nezajímají nás lidé, kteří se protloukají životem bez sebemenší naděje. Naděje na zaměstnání, vlastní postel a dvě teplá jídla denně.
Noční vlak mně přijel. Ospalý a zmrzlý jsem odjel do lepšího světa. Ale ani po několika dnech se nemohu zbavit pocitu zhnusení nad demokratickou společností humanity, pravdy, lásky a podobných keců. Nezajímají mě zfalšované ekonomické ukazatele, konec civilizace je v atmosféře doby. A věřím těm, kdo předpovídají, že vývoj bude hodně nepěkný.
