Typicky vypíchnuté informace o transsexuálech mě původně nezaujaly. Jsem přesvědčen, že seriózní jsou pouze zprávy o počasí a transsexualita mě zajímá asi tolik jako výskyt ledních medvědů v Ugandě.
Jenže pak se objevil případ Kajínek II. Netuším, proč každý pisálek a každá ujetá moderátorka musí upozorňovat, že mladík je příbuzný pana Kajínka I. Není to fér. Jedna televizní moderátorka jakoby z oka vypadla mé známé, v okolí dobře známé hysterce, ale nevím, proč bych je měl dávat do souvislosti a navíc to zveřejňovat.
Pak jsem viděl výraz toho hocha, jak je veden hrdinnými policisty, kteří halasně informují, že může dostat až tolik. Nemůže. Protože pokud jste viděli výraz zadrženého, pak je na první pohled jasné, že jde o člověka nemocného. Konečně rodina se zmínila o diagnostikované schizofrenii. To znamená, že on se v kritickém okamžiku cítil ve své roli dobře. A na to pozor.
Vraťme se k těm transsexuálům. Hlavním argumentem jejich zastánců je právě fakt, že se v nové roli cítí dobře. A co takhle pan Jiříček, instalatér, schizofrenik, který se cítí dobře v roli Napoleona. Nějak postrádám zastánce jeho práv, kteří zorganizují novou bitvu u Slavkova, samozřejmě vítěznou, ať se chlapec cítí dobře.
Že v hledání rovnováhy hodnot mají problém amatéři, kteří se zviditelňují a živí poskytováním podpory extrémům, třeba kočičkám vegetariánkám, to chápu. Ale jak se s tím vyrovnají psychologové a psychiatři? Těžko v atmosféře, kterou budují úpadková média. Nemělo by se s řešením začít tam? Dříve než zblbneme úplně všichni?
