Jsme různého pohlaví, národnosti, víry a máme odlišné názory na správný způsob života. To je dobře, protože jak jinak bychom mohli objevit, že manželka umí upéct kachnu lépe než maminka. Musíme ocenit jak chutná a ne jak se servíruje.
Nejnebezpečnější sousední konflikt, který nás ohrožuje je ten blízkovýchodní. Bereme to jako fakt, tam je stále neklidno. Nebojíme se, hranici tam mají naši „bratři ve zbrani“ (NATO). Turecko a kousek přes moře Řecko. Bohužel, spolubojovníci se milují asi tak jako kočka a myš. Řecko je slabé a Turecko záhadné. Spojuje je snad jen naše turistika. Když Američané začali šířit demokracii na území pod diktátem syrského prezidenta netušili, že vzbudí militantní islamisty. Tušit to mohli, není to poprvé, ale někteří lidé jsou nepoučitelní. A tak se protivník Asad tak nějak změnil téměř ve spojence. Proti islamistům pomáhají také stateční Kurdové. Bohužel, Turci je moc nemusí. Obávají se, že by Kurdové chtěli do něčeho mluvit.
Naštěstí se proti iráckým sunnitským islamistům postavili i šíitští Iráčané z jihu. A to je pro náš svět velká pomoc. Zvláště když za šíity stojí mohutný Irán. Jenže pozor…není náhodou Irán jedním z hnízd Bushovy „Osy zla“? Jde o spojence nebo protivníky?
K tomu ještě šíiti z Jemenu bojující proti vlastní vládě. Vláda má naštěstí spojence nejen v sousedních arabských zemích (s kterými máme celkem dobré vztahy), ale i podporu ve Spojených státech. Jenže taková pomoc se zase nelíbí právě tomu Iránu. To víte, víra to je silné pouto.
Máme v těch spojencích a nepřátelích trochu zmatek. Nedivím se, že názory na atlantickou alianci se různí. Z vyprávění vím, jak byli prarodiče nadšeni z našeho předválečného spojenectví s Francií a Anglií. Takové velké země nás přece v případě ohrožení podrží. Nepodržely. Stalin měl nejprve smlouvu s Hitlerem, potom se spojenci, kteří ho upřímně nenáviděli před, po i během války. Účel světí prostředky. Následně se všechno zdánlivě vyřeší. Premiér odvolá ministra obrany a zahraničí z důvodu nesprávného odhadu situace nebo z jakéhokoliv jiného. Opozice bude mít škodolibou radost a vlastní straníci si oddechnou. Ale co lidi?
Místo mediálního laškování, plného vulgarit, osobních urážek a stupidních argumentů by bylo vhodné hodnotit skutečné hrozby a testovat partnery. Problémy řešit a ne skrývat za falešná slova. S válkou se musí počítat, ale pamatujme, že dosud každá znamenala prohru pro obě strany.
A tak se ptejme: Na co je NATO?
