Musím se přiznat, že tento nadpis jsem si vypůjčil z vědecky přesné a přitom poetické knihy M. Holuba. Doufám že mně to bude prominuto, lepší mě nenapadl.
Nejsem starý, ale hodně pamatuji, říkával můj otec. I já pamatuji mnoho zim, kdy bylo stejně nebo víc sněhu než letos. Ale moc se o tom nemluvilo, nepsalo. Bylo to tím, že neexistovaly kamiony, jezdilo se pomalu a média psala o jiných věcech. Člověk věděl že v zimě je zima, v létě teplo, sucho je dobré na sena ale ne na brambory a naopak. Teď máme kalamitu, hýčkáme si ji a zveličujeme. Zimní vzorek nařídíme i chodcům přestože podstatnou část nehod mají na svědomí řidiči kamionů, a nařídíme ho podle kalendáře bez ohledu na fakt, že i v prosinci může být deset nad nulou a po sněhu ani památky.
Po sněhové kalamitě přijde kalamita povodňová, potom zmokne obilí nastojato a zplesniví vinice. K tomu kalamita kvůli podemletým tratím a kalamita z důvodu onemocnění pekařů chřipkou. Prostě taková je příroda. Snad proto abychom si uvědomili, že když je hůř musí být líp.
Jsou i kalamity dlouhodobé. Naší dlouhodobou kalamitou je stav českého státu. Moudří nevěří levici ani pravici, pochopili že i ti nejbohatší kradou, objevili, že něco jiného se říká na tribunách a něco jiného v kuloárech. Finanční krize je další kalamita. Také má vážné následky a také jen pro někoho. A já si volně vybavuji několik řádků zmíněného autora. Napsal je před více než čtyřiceti lety v New Yorku.
Metaři nemetou a týden se město ucpává desetitisíci tunami odpadků denně. Peklo. Metaři chtějí vyšší platy. Město nemá. Nakonec je situace nesnesitelná a tak se peníze seženou. Metařům se přidá a město zvýší daň a jízdné. Pak požádají další zaměstnanci o zvýšení platů protože je vyšší daň a jízdné.
A tak to jde dokolečka jak veverky v kleci. V Čechách stejně jako v New Yorku. Kalamita se stala způsobem existence.
