Pro přežití organismů platí jednoduché pravidlo. Přežijí nejsilnější nebo nejpřizpůsobivější. Taktičtější je to poslední.
Vzhledem ke svému poměrně vysokému věku leccos pamatuji. Proto také někdy ironicky (to pro méně chápavé diskutující) říkám, že pamětníci by se měli v zájmu propagace světlých zítřků hubit. Ale dost úvah, raději skutečný příklad. Na rozdíl od těch, kteří tvrdí, že Češi jsou stále nespokojení, stále něco kritizují, vycházím z poznání, že nepřiměřené sebeuspokojení vede k zaostávání. Člověk nespokojený se svým dílem bude příště dělat lepší, vědci, umělci, sportovci i prostí lidé se snaží zdokonalovat, a když se daří, stačí se rozhlédnout. Dovedete si představit, že by se úspěšné fotbalové mužstvo z okresního přeboru odebralo slavit a užívalo zasloužených ovací? Jsem si jist, že by je trenér okamžitě hnal na trávník, aby se snažili probojovat výš.
Je tomu už dávno, co jsem se dozvěděl o jednom schopném muži. Byl o generaci starší, a proto už za války byl aktivním členem Hlinkovy gardy. (Byl Slovák a na fotografii mu to slušelo.) Po válce se stejně aktivně zapojil a vstoupil do komunistické strany. Zúčastnil se obrodného procesu, ale usoudil, že mu nemusí projít všechno, a tak emigroval za velkou louži. Od té doby posílal své rodině fotografie. Jednou u auta (které příbuzní neměli), podruhé z lovu (příbuzní na Slovensku nestřelili ani zajíce natož medvěda) a další.
Byl velmi přizpůsobivý. Jsem pevně přesvědčen, že kdyby prošel normalizací, přestal by být pomýlený a zcela určitě by se zapojil i do procesu demokratizace. Protože byl nepochybně schopný a především přizpůsobivý. Netuším, jestli si jeho potomci nesou jeho geny. Ale o lidstvo jako celek se nebojím. Protože podobných jako on je dost. Stačí se rozhlédnout. Vyžaduje to samozřejmě také odvahu nebo alespoň drzost. Například bourat staré sochy, bysty a přejmenovávat ulice. Bojím se, že jednou dojde i na pražské letiště. Naše generace znala „wilzoňák“ ale o císaři jsme už netušili zhola nic. Proč taky, na wilzoňák taky došlo. Bouralo se už ve starém Egyptě, bourá se stále. Ovšem termíny si netroufám předpovídat.
Lidstvo při veškerých technologických a ekonomických úspěších nemůže zmoudřet. Nejprve politické intriky, potom revoluce, války. Kličkuje ode zdi ke zdi. Protože si nepřipomíná dějiny, naopak, objektivně hodnotit historii je pokládáno za nevkusné. Zvláště mezi tzv. elitami. A dokud se to nezmění, nebude líp, ani kdybychom se na hlavu postavili. Proto doporučuji za trest obnovit „frontu na maso“. Protože právě ta byla největším monumentem řiťolezectví v naší vlasti. Nejmladším, kteří netuší o co šlo, doporučuji, aby vyhledávali a přemýšleli. Obnovit ji třeba z plastu a s vysvětlujícím nápisem: „Když jste si něco takového dokázali postavit, tak se dívejte a poučte! Jestli se nepoučíte, budete stále kritizovat, bourat a stavět pomníky kterým se potomci budou vysmívat.
Asi bychom to přizpůsobování neměli přehánět.
