Je Adventní čas

Někdo věří, že doba je právě teď duchovnější, očekávání intenzivnější a nálada slavnostnější. Já si myslím, že je docela normální zima, normálně chumelí, normálně to klouže a lidé docela normálně šílí při nakupování a předvánočním úklidu. Víra ve věci ušlechtilejší a nadpozemské může člověku pomoci v těžkých chvílích, které každého z nás určitě potkají. Ovšem měli bychom respektovat skutečnost, že soused může věřit v něco zcela jiného než my a hledat něco společného. A to nefunguje.

Vzpomínám na Svaté město. Vzpomínky to jsou skličující. Přes zástupy poutníků kteří v očividném vytržení prožívají zdejší atmosféru. Všechno je jinak. Slavní cestovatelé to svého času říkali daleko ostřeji.

Je neuvěřitelné, jak jsou tři náboženství která vyšla ze stejných kořenů a upínají se k těmto místům tak netolerantní. Není divu. Jakmile se víra institucionalizuje, jakmile se ustanoví funkcionáři kteří si z víry udělali zaměstnání, musí se vykazovat úspěch. Tedy my věřící jsme lepší než ti ostatní (věřící). Jinak by lidé tomu nejsprávnějšímu ze všech správných náboženství nevěnovali svou přízeň.

A protože proroků je víc než zavedených kazatelen, vznikají nové církve a nové sekty. Ve Svaté zemi je několik křesťanských, Židé od sekulárních až po ultraortodoxní, muslimové podobně. Zdánlivě se snášejí. Tomu budete věřit jen do doby než zjistíte, že se oddělují místně, profesí, právním postavením, oděvem, prostě vším. Chrámovou horu by rádi muslimové (mají zde své svaté místo), Židé (totéž) a tak se prostě z ničehož nic stane, že tam není přístup, protože jedni, druzí nebo třetí „pokojně“ demonstrují. Tedy pokud je za pokojný stav možno pokládat situaci, kdy na každé křižovatce stojí vojáci s automatickými puškami které samy o sobě vzbuzují respekt. Tolerance se projevuje v nejlepším případě tím, že na zástup poutníků se „jiní a jedině ti správně věřící“ dívají jako na slaboduché.

K tomu vysoké zdi, kontroly, objížďky. Chaos. To udělalo náboženství z víry proto, aby se jednotlivé církve odlišily. Situace není jednoduchá a řešení neexistuje.

Lidem to časem došlo a rozhodli se zavrhnout náboženství šmahem. Vznikla víra ateistická a občanská společnost. Všudypřítomní ambiciózní jedinci začali zakládat politické strany. Je jich čím dál tím víc, všechny slibují ráj na Zemi a všechny vyvolávají konflikty. Ve skutečnosti všechny počítají s tím, že lidé časem zapomenou na minulost a i mizerná současnost jim bude připadat zcela normální. Je otázka, jaké je měřítko kvality života. Musíme spravedlivě uznat, že máme možnost konzumovat nadbytek požitků pochybné kvality, kupovat zboží které nepotřebujeme a platit za něco co je drahé i zadarmo.

Zdálo by se, že jediným řešením je oddělit víru od řízení věcí občanských. Někde se o to pokoušejí. Bohužel, málokterý člověk se dokáže vzdát svého přesvědčení ve prospěch názoru těch druhých a tak se všichni „věřící“ spojí v boji proti „nevěřícím“. I když určitá forma soužití se v některých zemích daří. Také u nás před sto lety žili Češi a Němci na jedné ulici. Vzpomínám jak jsem byl překvapen, že čtyři nejlepší kamarádi mého otce byli Slováci. Po základní vojenské službě si vzali Češky a zůstali. A naopak. Dokud se neobjevili reformátoři, kteří chtěli oddělit lidi podle náboženství, rasy, národnosti a čehokoliv jen aby byla nová místa pro chamtivé a prohnané „vůdce“. Co jiného bylo novodobé dělení státu?

Pokud myslíte že vzájemná tolerance je možná, pak zkuste přijít s nějakou maličkostí. Třeba s odstraněním hvězdy, kříže, šátku nebo jiného symbolu. A pro všechny. Všichni se budou bránit. Protože „každý jen tu svou má za jedinou“. Občanská společnost je krásný, ale bláhový sen.

Řešení neexistuje. Svaté město je toho trapným důkazem.