Děti jsou naše budoucnost. Mladí jsou motorem pokroku. Vzdělaní lidé určují úroveň společnosti. Staráme se o ně opravdu dobře?
Je to už hodně dávno, co měl jeden ministr školství fantastický nápad. Budeme školy platit od kusu. Neuvažoval, že to postihne malé školy. Že budou střední školy nabírat i orangutany, také ne. Právě tam to začalo.
Pokračovalo se kvalifikovaným řízením vzdělávání. Ačkoliv žádný trenér se nepokouší připravovat masy na reprezentaci v hodu oštěpem, ve škole to je možné. Maturitní vysvědčení je občas možné získat i bez velké dřiny. Na vysoké školy přicházejí masy středoškoláků, kteří přetrpěli matematiku, a z přírodních věd nevědí téměř nic. Nevadí, vymyslíme studijní obory, které při občasné docházce přece jen zvládnou. A vymyslíme jich hodně, stát to platí a svět, který na tom není lépe než my, bude závidět kolik máme absolventů.
Zvláštní je, že v době, kdy každé druhé slovo je tržní a každé třetí konkurence, není problém hledat pro absolventy smysluplné uplatnění. Ti co se neuplatní v žádném moderním závodě se uplatní ve státní správě (podle toho také vypadá). Další se zaměstnají ve štědře dotovaných neziskovkách a nevládkách. A ti nejlepší založí nové vysoké školy pro výchovu dalších neupotřebitelných absolventů.
Není komu co vyčítat. Až na výjimky byli ministři školství odstrašujícími příklady, jak nemá odborník v oboru vypadat. Už vůbec není co vytýkat současné paní ministryni. Je sympatická, možná i dobrá úřednice (renomé jí kazí, že ji doporučil sám bývalý ministr pro lidská práva. Ale jmenoval ji premiér, tedy to je jeho zodpovědnost), ale kam směřuje raději nevědět. Už nám nechybí jen lékaři, IT odborníci, ale i další technici a i dělnické profese. A místo aby se řešilo vzdělávání a zaměstnávání téměř půl milionu nezaměstnaných, uvažuje se o získávání pracovníků ze zahraničí.
To je jen jeden z mnoha zajímavých postojů. Podnikatelé se netají tím, že chtějí levnější pracovní sílu, protože naši lidé jsou moc nároční. Není to náhodou návrat k nevolnictví? Také potřebují kvalifikované pracovníky. Není to náhodou tunelování kvalifikovaných lidí z oblastí, kde jsou vzácným zbožím? A teď ještě tu pohádku o morálce.
K našim domácím podmínkám jen jeden z mnoha příkladů. Už léta chrlí vyšší odborné školy pracovnice v oblasti sociálních služeb. S příslušným DiS. Porozhlédněte se kolik z nich pracuje jako pečovatelky. Pečovatelky se shánějí inzeráty. Hledají se dobrovolníci. Ale ještě jsem neviděl inzerát hledající ředitelku centra sociální péče, ekonomku nebo manažerku pro cokoliv v oblasti sociální péče. Také se organizace neobejde bez tiskové mluvčí, obchodní ředitelky a manažera služeb. Řadové úřednice, účetní apod. nepočítám. Klasik by řekl: „Úřadovat ano, ale pracovat se vám nechce, děvenky.“ Přitom dobrá pečovatelka je poklad, který by zasloužil státní vyznamenání. Jenže dobrou pečovatelkou se člověk spíš rodí, než učí.
Kvalifikovaný dělník se vyučil za dva až tři roky. Z toho polovinu času zabíralo pro mládež nutné, ale pro profesi ne zcela nezbytné vzdělávání. Takže když ještě odečteme prázdniny a uvědomíme si, že máme k dispozici dospělé, pak k získání přiměřené kvalifikace stačí šest měsíců intenzívního školení. Mimochodem – u zaučení to často nebylo ani tolik.
Paní ministryně se tedy může pustit do zajímavého experimentu. Zaměstnavatelé si příští týden vyberou na úřadech práce perspektivní nezaměstnané, a od března může probíhat vyučování i s praxí. Pěkně intenzívně a … účastníci by mohli být placeni!!! To přece stojí za šanci jak se zbavit nezaměstnaných. Odborných škol máme zatím dost a šikovní učitelé a mistři se jistě také najdou. Třeba bez pedagogického vzdělání, ale se zkušenostmi. Pokud se ovšem objeví „objektivní“ potíže, pak bych paní ministryni doporučil, aby na příštím zasedání vlády sdělila: „Milí přátelé, v tomhle s vámi nejedu“. Sice tím přijde o funkci, ale zachová si tvář, jakou má málokterý ministr za poslední čtvrtstoletí. A nemyslím jen ministry školství.
Zdá se, že naše školství neví, co chce. Ale to nemůžeme vyčítat. Úkolem každého politika je přežít volební období. Ale potom – po nás potopa kdo ví, co bude potom.
,
