Nechci a nemohu hodnotit, nechci poučovat ani dělat soudce různým názorům. Nemám to ve zvyku, i když pár solidních informací z okolí Hrádečku mám. Všeobecný ruch kolem tohoto jména mě přiměl zavzpomínat. A je na co.
Mí prarodiče vzpomínali na dobu, kdy se shazovaly orlice a bouraly nejen staré pomníky, ale celé staré Rakousko. Dokumenty existují. Přišel tatíček Masaryk a Štefánik. (Víte, kdo byl Rostislav Štefánik?) Portréty nejen na známkách, bysty a obrazy. Po pár letech s příchodem protektorátu všechno mizelo. Něco dokonce s předstihem, protože si mnozí oprávněně mysleli, že symboly by nepřežily. A měli pravdu. Nárok na oslavování měl jen vůdce.
Po válce se Masaryk nakrátko vrátil. Objevily se portréty Gottwalda, Stalina, Marxe a Engelse. Masaryka ti prozíravější zase ukryli a opět měli proč. Vím o případu, kdy jeho bysta „odešla“ třikrát a třikrát se navrátila. Z nových tváří nejdříve skončil Stalin, hned nato Gottwald. Marxe a Engelse dnes neznají ani studenti filozofických fakult.
Pak přišla obroda. Byl oslavován Ludvík Svoboda, taktéž Alexander Dubček. Nedávno jsem narazil na záznam pořadu slovenské televize, tuším, že se jmenuje „Aj múdry schybí“. Hádejte kolik Slováků vědělo kdo byl Alexander Dubček? Raději nehádejte, prohráli byste. V tehdejší době všudypřítomná jména, např. Smrkovský, Kriegel, atd. už nezná prakticky nikdo.
A měli jsme tu portréty generálního tajemníka. Ne toho co byl jak kůl v plotě. Toho druhého. Asi víte jak se jmenoval, nebo už také ne?
Moje vnímání krásy skončilo asi tak u Muchy a Matyáše Brauna. (Samozřejmě i u mé lepší polovice.) Ale všech jmenovaných, současných i budoucích je mně líto. Jejich dobrou i špatnou pověst zneužívají jen nuly, které se mohou při vhodných příležitostech družit, pronášet projevy, požadovat investice na cedulky a štokrlata, a prostě se zviditelňovat. Veřejnost to příliš nezajímá. Snad by bylo dobré obnovit všechny zničené sochy Františka Josefa, Lenina, neznámého partyzána, prostě sochy a obrazy, které byly zničeny nebo uloženy do depozitářů. Aby bylo vidět, co jsme zač a jak jdou dějiny. Havla by nám bylo hodně líto.
Protože my staří máme paměť. Tedy pokud ještě nemáme Alzheimera. A tak dobře víme, kolik bývalých komunistů, milicionářů a kandidátů strany je dnes přesvědčenými propagátory naší sounáležitosti se Západem. Proto nás „elity“ nemají rády. Nám to nevadí, protože s postupujícím věkem si uvědomujeme, že „prach jsme a v prach se obrátíme“. Viď Césare, Kleopatro, Atatűrku a vy všichni, co jste měnili svět. Ale co ti mladí, kteří dnes baští každou volovinu? Až se přesvědčí jak se věci opravdu mají, budou zmateni. A chyby otců budou opakovat.
