Na rozdíl od socialistické byrokracie je naším heslem efektivita. Mluví se o ní na každém kroku a soukromé firmy to myslí vážně. Ve státní správě zatím bobtnají ministerstva a další úřady, poslanců a senátorů máme na počet obyvatel snad nejvíc na světě. Sedm bývalých krajů se změnilo na čtrnáct a okresy na pověřené úřady. Armáda má snad jen generály a státní firmy jsou tak nefunkční, že si musejí najímat soukromé právníky, poradce a další experty aby alespoň někdo pracoval. Nejvyšší čas začít jednat.
Jistě jste si všimli, že zatímco v reakci na přání občanů (referendum) je nutno dbát alespoň na pětatřicetiprocentní účast, v parlamentních volbách jsme velkorysí. Stačí když přijde užší rodina a taťka může být senátorem. Povinná účast problém nevyřeší protože zlomyslní voliči mohou do uren vhazovat obálky prázdné nebo naplněné zbytky od oběda.
Také jste si všimli, že vyhrát volby ještě není terno? Vítězná strana a kandidát s nejvíce hlasy se vůbec nemusí dostat do vedení města, kraje nebo státu. Prostě jsou vyšachování při následném sestavování koalice. Pokud jste si toho nevšimli, pak jste hodně „out“. A tady se nabízí netradiční řešení. Místo voleb by se sešli dva zástupci z každé registrované strany a pěkně klidně(!) by se v zákulisí dohodli. Klidně proto, protože by jim do toho voliči nemohli kecat. Výsledek by byl velmi efektivní. Ušetřilo by se na předvolební kampani, hlasovacích lístcích, občerstvení a odměnách pro členy volebních komisí. Jsou to stovky milionů při každých volbách. Noviny by se mohly věnovat něčemu smysluplnějšímu. Třeba psaní o tom jaké nás čekají světlé zítřky. Před pětadvaceti lety jim to pěkně šlo. Jistým vylepšením by byla možnost vytřídit slabé strany povinným poplatkem za každého člena do státní kasy, řekněme deset korun. Námitky, že by mohlo jít o špinavé peníze se nepřipouštějí. Žádné totiž nejsou.
Časem by se systém dal ještě zdokonalit. Politici by se navzájem hubili už na stranické úrovni takže by se nepřemnožili. Konečně od dob „sarajevského atentátu“ a předposlední volby prezidenta je to skrytá, ale běžná praxe. Nakonec by se opravdoví demokraté mohli dohodnout na dědičné vládě, nejlépe v rámci jedné, té opravdu správné strany.
A bylo by po ptákách.
