Víra, důvěra, pověra, to všechno má něco společné. Nejen slovní základ, ale i snahu o uznání něčeho neuchopitelného, exaktně nepostižitelného, subjektivního. Ale to není ten důvod proč se mně stálé řeči o vyslovování důvěry vládě hnusí. Pokud chci aby za mě a mé spoluobčany někdo moudře a kvalifikovaně rozhodoval, pak tenhle vývoj rozhodně netěší.
Véčkaři se poměrně dokonale zprofanovali díky svým předním poslancům, kteří v létech minulých předvedli komedii spíš trapnou než veselou. Postavit někoho takového před veřejnost je ubohé. Ale teď jim jeden bod musím přiznat. Když jednali s premiérem o důvěře pro jeho vládu, rozhodli se promluvit s ministry. Především s těmi, jejichž záměry je zajímají protože odpovídají jejich programu. Tak to má být, tak se hledá konsenzus. Naproti tomu tzv. česká pravice si postavila hlavu a diskutovat nebude. Sice se neví s čím vlastně vláda přijde, ale my v zásadě nesouhlasíme. Tak to je přesně to, co tady pravicové strany už přes dvacet let předvádějí. My máme většinu, my budeme vládnout jak chceme. Jako bych to už někde slyšel. Kdybych byl škodolibý přál bych si vznik nové strany, třeba strany za ženy krásnější, s většinou v parlamentu a pak už jen likvidaci všech těch vyžírků, kteří si myslí že mají patent na rozum.
Mimochodem – s tou většinou je to také nesmysl. O několika politicích vím víc než se v tv profláklo. A pokud ti jsou vzorkem celé sněmovny, pak je tam důvěryhodných stěží polovina.
