Sleduji zpravodajství a bavím se pohledem na úderný rozhovor se stěžujícími si dovolenkáři z Egypta, zatímco v podtitulku běží upozornění na zvýšenou ostrahu železnic kvůli terorizmu.
Prostě jsme borci. Takový rekreant v areálu hotelu ví nejlépe jak na tom Egypt je. Co mu kdo bude vykládat, že předčasný odjezd je v jeho zájmu. I když cestovní kanceláře nabízí částečnou úhradu ztrát pro ty předčasně končící. Ačkoliv situaci nezavinily a budou mít nečekané ztráty.
Přitom je to tak jednoduché. Pacient může proti vůli lékařů odejít z nemocnice, proč tedy nezůstat v zemi kde nevíte co bude zítra, ovšem s plnou osobní zodpovědností i za případné škody na zdraví včetně trvalé invalidity a smrti. Nedůvěra ke kompetentním institucím spolu s neomezeným sebevědomím ukazuje na fakt, že žijeme v době postsocialistické. Máme svá práva a když něco nevyjde budeme žalovat cestovky, ministerstvo zahraničí, vládu, kohokoliv.
To je jen jeden případ. Podobně těžké je nechat studentům svobodnou volbu oboru a pak zajistit práci, případně sehnat kvalifikované odborníky v oborech které nefrčí nebo jsou obtížné. Herec chce soukromé divadlo s dotacemi a granty od státu atd., a instituce to podporují. Jak hezky vysvětluje pojišťovací agent majiteli bytu ve čtvrtém patře paneláku na kopci zvýšení pojistného mimořádnými náklady na povodně. (Skutečnost.) Tak máme solidaritu nebo ne? Jak a kdy a hlavně pro koho.
Svého času kritici říkali že si lidé musí odvyknout socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. Po čtvrtstoletí se ukazuje, že kapitalistické žití není žádný med a tak se mnozí příznivci rozsáhlých práv jednotlivce obrací s požadavky na společnost. Jenže ta přeje jen vyvoleným.
