Zbytečně zabahněný štít Jiřího Dienstbiera

Tak zas jedna iluze v háji. Jiřího Dienstbiera jun. jsem, stejně jako jeho otce, považoval za člověka povyšujícího principy a zásady nad momentální i dlouhodobé, osobní i stranické zájmy. Vážil jsem si ho za jeho přístup k politice, převyšující diktát stranické disciplíny a za jeho postoj vyjadřující v dnešní politice vzácný názor, že dané slovo, včetně předvolebních slibů, se má dodržet, nebo že politickým levárnám, jakkoli obhajovaným, zdůvodňovaným či výhodným, se neustupuje.

Jeho úspěch na stranickém sjezdu byl pro mne malým nadějným světélkem v potemnělé ČSSD, ač volič pravice, považoval jsem člověka jeho kreditu za případný přínos pro senátorské prostředí a v senátních volbách jsem mu fandil.

Bohužel, deziluze přišla záhy. J.D. si osobně zašel požádat o podporu komunisty. Co dodat? Zbytečné tím spíš, když pravděpodobnost jeho zvolení byla značná i bez tohoto potupného kroku.

Být voličem ve zmíněném volebním obvodu, musel bych na základě podobných principů, pro které jsem si J.D. vážil, změnit své rozhodnutí – nemohu volit člověka škemrajícího u komunistů.

A všechny ty řeči o tom, že KSČm je legitimní síla na naší politické scéně, se kterou člověk nemusí souhlasit, ale nemůže ji nebrat na vědomí, budou už jen kecy, kecy, kecy.......Jak se J.D. asi zachová, dojde-li opět na řešení zákazu strany, která se ke své zvrácené historii poslední dobou hlásí čím dál více a přes všechny proklamace o demokracii jen číhá a čeká na příležitost škodit v takové míře, v jaké jí bude umožněno...

Stejně jako za dob vlády komunistů bylo možno žít bez stranické legitimace, sice méně výhodně, ale s o to více čistým svědomím, stejně tak je možno se seberealizovat v dnešní politice. Možná méně výhodně, ale bez zabahněného štítu. Jen odolat.