Žádné zázraky, ale máme se dobře (reakce na článek v MF Dnes)

V záplavě všech možných, převážně negativních, ukňouraných či katastrofických zpráv, mě v sobotní MF Dnes zaujal a potěšil vlídný a moudrý článek socioložky Jiřiny Šiklové, zabývající se uplynulými dvaceti lety, s názvem Žádné zázraky, ale máme se dobře.

Název je zcela výstižný. Jistěže je zde nespočet důvodů k velké naštvanosti, nespokojenosti, obavám, mnohdy i frustraci z naší politické scény. Leč přes všechny tyto oprávněné důvody k nespokojenosti je mnohem víc důvodů hodnotit uplynulých dvacet let kladně a nevnímá-li to tak někdo, měl prostě jen přehnaná očekávání.

Je logické, že mnozí vidí situaci jinak – ale je většinou to vyvěrá z nespokojenosti s nimi samými – prostě se jim tolik nedařilo jako jiným, neměli štěstí - to se stává a je to normální a stejně nespravedlivé, jako že některé holky mohou jít do soutěže Miss a jiné nemohou, ale nemá smysl nad tím fňukat. A taky je tu  spousta nespokojenců, co si stěžují, vyrážejí s odboráři do ulic, ale pokud by si měli udělat inventuru toho, co všechno sami udělali pro to, aby byli spokojenější (krom toho, že čekali s nataženou rukou, co jim stát nebo někdo dá) a lépe se jim dařilo, dopadla by tato inventura mizerně.

Ještě jednou díky, paní Šiklová, za Váš článek.

P.S. A všem vřískajícím skororevolucionářům, kritizujících kapitalismus a volajícím po jiných pořádcích: já jsem vlastně také nespokojen – přiznám se, že i já jsem věřil, že po dvaceti letech budeme v mnoha oblastech blíže sousedním zemím, které měly to štěstí, že v nich komunista nikdy nevládl. Holt jsem i já byl naivní a situace v ostatních postbolševických zemích mě jen utvrzuje v tom, že ta cesta je mnohem trnitější, než jsme si to kdysi malovali (a že mohlo být mnohem hůř). Ale to nic nemění na tom, že proti období, kdy jsme tu žili jak dobytek za ostnatým drátem a jedinou spravedlností bylo, že (krom bolševických funkcionářů a prodavačů nedostatkového zboží) měli všichni stejný prd, je dnešek náááááádhera.