O právu nesmrdět

Mám rád pivo a hospody. Rád chodím s kamarády na pivo probrat problémy zeměkoule. Jsem nekuřák. Zdánlivě nikterak si neodporující tři věty, které ve skutečnosti reprezentují střet zájmů a problém větší než ten, jestli si někdo zapálí cigáro.

Bohužel nepatříme k těm civilizovanějším zemím, kde je normální jít do hospody na pivo a následně nesmrdět. Je zde zvykem, že nekuřák vždy ustupuje kuřákovi, protože kuřák na pivo bez cigára prostě nepůjde a argument nekuřáka, že nechce do zahulena, se nepočítá. Nekuřáckých pivnic je zde poskrovnu. Mám kousek od domu příjemnou hospůdku, pivo slušné, dobré jídlo. Půl roku se snažila být nekuřáckou, pak ustoupila stejně, jako ustupujeme my nekuřáci a vrátila se ke kouření, protože tam chodilo méně lidí. A dokud se i Česko nepřidá k evropským zemím, kde se v hospodách nekouří (a kde hospody dál vesele fungují a i většina kuřáků je bez větších problémů přijala), budou pokusy o nekuřáctví prohrávat.Protože jak jsem napsal, v 99% jde-li na pivo kuřák s nekuřákem, podřizuje se nekuřák kuřákovi. Až budou nekuřácké všechny hospody, problém s poklesem návštěvnosti zmizí, byť bude spousta kuřáků předem vykřikovat, že bez cigára do hospody nepůjdou. (stejné to bylo všude, před uzákoněním nekouření ve veřejných prostorách)

Pokusů o přiblížení se západnímu nekuřáckému trendu u nás bylo několik, všechny ztroskotaly, skončily komickými pravidly, kdy se za nekuřáckou část restaurace považují stoly stavebně neoddělené od kuřáckých, nebo ve svém důsledku dokonce posílily práva kuřáků. Veškerá argumentace se odvíjí od zdravotních následků aktivního i pasivního kouření. Navrhuji nový pokus postavil na něčem jiném – na PRÁVU NESMRDĚT. Sám jsem zažil několikrát v metru po návratu z posezení s přáteli, jak si ode mě spolucestující odsedávali, protože jsem smrděl. Styděl jsem se, znám ten hnus, když si vedle mě sedne uzenáč. I nejedna zahraniční návštěva ve mně vyvolala pocit studu, když mi sdělila svůj pocit (ne ojedinělý!), že Češi v dopravních prostředcích často smrdí. Jiná situace – nedávno jsem byl v kině (bohužel bylo vyprodáno, tudíž nebylo úniku) a do sedadla vedle mě usedl člověk-dýmovnice. Celý film jsem trpěl smradem násátým v nevětrané hospodě.

A proto se ptám – argumentují-li kuřáci, že kouření je jen jejich věcí – proč se mám stydět za to, že po návštěvě hospody smrdím? Proč mám trpět v kině vedle člověka, který do kina ze smrduté hospody přišel? Proč mám veškeré oblečení po posezení u piva házet do pračky a mýt si ve 2 ráno vlasy, aby mi i polštář nesmrděl jak vajgl? Proč jsem coby nekuřák oproti kuřákům trvale diskriminovanou skupinou?

Proto vyzývám zákonodárce, aby urychleně přijali ne protikuřácký zákon, ale zákon o právua povinnosti NESMRDĚT. Až uzákoní v hospodách tak dokonalou vzduchotechniku, že mnou kouř neproleze skrz naskrz, až budou kuřáci natolik ohleduplní, že nepolezou prolezlí kouřem do MHD, kin, divadel atd., pak ať si klidně kouří třeba 50 denně. Mně jejich kouření nevadí – já jen nechci kvůli nim smrdět a čichat smrad.