Od koncertů Bacha je k začínajícím pokusům o bicí sóla docela dlouhá cesta, ale můj otec ji dokázal ujít.
Vesnice měla zavřené ústa a už zavírala oči, když se můj otec vracel z odpolední směny v třineckých železárnách. Byl to jeho oblíbený čas, protože: “už všichni spali”, jak s oblibou říkal. Potichu otevřel dveře do ztemnělého domu a ze čtvercového papíru vyndal černý vinylový kotouč. Položil ho na otáčecí se podstavec. Přiložil k němu jehlu a pokojem se rozezněl Bach.
O víc jak šestnáct let později se vřítil do pokoje, kde mí o 14 a 16 let starší bratři poslouchali na stejném černém kotouči rockovou muziku. Táta se zrovna modlil a připravoval si kázání. Jehla se nadzvedla. Gramofon se začal točit na prázdno. Deska neputovala zpátky do svého papírového obalu, ale prodělala mechanickou procedůru a čtyři kruhové výseče putovaly do koše.
Tehdy jsem si myslel, že zasáhla vyšší moc, protože moji bratři nechtěli pustit Hurvínka, o kterého jsem je více krát žádal. Měl jsem z toho pocit zadostiučinění. Nelíbí se mi ten chlapec, který měl stejné jméno jaké mám já teď. Líbily se mu věci, které se mi už naštěstí nelíbí.
O deset let později se tatínkova pracovna přesunula o patro níž. I můj pokojíček se přestěhoval a hlavně změnil. Přibyla v něm bicí souprava. Neměla žádné sluchátkové výstupy a elektrické obvody. Pouze dřevo, blány a kovové obruče s pomocí mých úderů vyráběly zvuk. Ze dveřmi a obývákovou stěnou vyráběl kázání můj tatínek.
Od koncertů Bacha je k začínajícím pokusům o bicí sóla docela dlouhá cesta, ale můj otec ji dokázal ujít. A blány na bubnech se dokonce nikdy nepřetrhly.
Přeji Vám krásný den a rostoucí míru tolerance.
