V cele s pětiletou dcerou

V neděli ráno jsem se probudil něco po šesté. Vyšel jsem ven, abych se bosky prošel rosou. Podíval jsem se směrem k cestě, kde parkuji svoje auto, a zamrazilo mě. Dopravní značka se opírala o mé auto. 

Už jsem viděl účet za opravu skla. Šel jsem k autu a zjistil jsem, že jde o značku dej přednost v jízdě, která se naštěstí inteligentně opírala o lyžiny. U snídaně jsem uvažoval, co s tím udělat. Švagr mě probral z mého uvažování otázkou: “Nezapomněl jsi dát někomu na vesnici přednost?”

Zavolal jsem na Policii. Až budou mít volné lidí, tak někoho pošlou. Nevím jestli celou neděli běhali za zloději, ale přijeli až večer v šest. Podívali se na značku. “Projedeme se kolem a podíváme se, jestli někde nechybí. Je těžká, takže ji asi někdo nemohl dlouho nést.” To zněco docela logicky, až jsem se styděl, že jsem na to nepřišel sám a neprošel jsem se po okolí a nevrátil ji.

Přijeli podruhé. Tentokrát je chtěla vidět moje pětiletá dcera. Ještě policistu něviděla. Kromě toho z Lego City. “Dcera Vás chtěla vidět,” vysvětluji policistovi přítomnost mé dcery. Chápavě a s úsměvem kýve hlavou. Musím, na stanici, protože vytrhnutí značky je trestný čin a já jako oznamovatel trestného činu musím sepsat oznámení na stanici a dostat potvrzení o předání značky. Manželka málem na ně vlítla, co si to dovolují mě odtrhávat od rodiny. Ptám se, jestli můžu vzít svou dceru s sebou. “Bude to trvat hodiny, tak jestli to vydrží. Kolegyně ji může dát pastelky a omalovánku.” Omalovánka byla plná pánů nabízejících lízátka a tahajících dítě do auta. V rohu stál policista se vztyčeným prstem, upozorňujícím na nebezpečí. Místo pastelek dostala moje dcera zvýrazňovače a já se pustil do přátelského rozhovoru s paní policistkou při vyplňování hlášení na stanici.

Výslech probíhal rychle. Paní si uvědomovala, že jsem okrádán o hodnotný nedělní čas a její přístup k věci byl velmi příjemný. V průběhu vyplňování formulářů mi moje dcera řekla: “Já bych tu chtěla být déle a vidět vězení.” Paní ji nerozuměla a ptá se mě: “Co? Už ji to nebaví.” “Ba naopak,” odpovídám, “chtěla by tu být déle a vidět vězení.”

“Ty bys chtěla vidět vězení?” s mírnou výhružkou a nadšením se ptá paní policistka. Přeruší datlování na počítači a upře zrak na mou dceru. Ta nesměle přikývne.

“Tak, že jsi byla taková hodná, tak já ti to vězení ukážu.”

Mně i dceři se rozšířily zorničky a najednou byly na stanici děti dvě. Po podepsání všech dokumentů. Jsme prošli asi třemi zabezpečenými dveřmi a vešli jsme do místnosti s mikrofónem.

“Tady máme výslechovou místnost. Tady se ptáme pachatelů na otázky.” Moje dcera trochu nechápavě kouká. “Ty bys chtěla vidět takovou tu místnost s mřížemi, že?”

Dcera kýve hlavou.

“Tak pojď.”

Šli jsme do další chodby. “Tady máme jednoho pána, tam vás nepovedu,” ukazuje policistka na zavřené dveře. Hned další jsou otevřené a do nich vcházíme a ocitáme se v cele. Paní něco říká, ale my s dcerou neposloucháme a užíváme si pohled na mříže.

V autě se mě dcera se starostí v hlase ptá: “Tati? A budu si to pamatovat?” Je si vědoma, že zažila něco vyjímečného. Pro jistotu píšu tento blog, kdyby náhodou zapomněla.

Děkuji Policii České republiky, že i když se každý den musí dívat na zlo v naší společnosti, je sama lidská a občas "nedodrží" předpisy, kde to nemá smysl a dává to radost lidem. Děkuji paní policistce za příjemný večer "v cele".