Známe je, ale moc nás nezajímají. Kamenné či mramorové nápisy "tady padl", "tady napsal" nebo "tady žil" jsou rozsety po pražských domech a parcích. Nikdy jsem o ně příliš nejevil zájem. Poprvé mě tento žánr oslovil při návštěvě Sarajeva, kdy datum vedle nápisu "tady padl" bylo z období mého dětství. Najednou se s historického žánru stal žánr aktuální, ale snad ne populární.
Vladimír Štrupl
Od mé návštěvy Sarajeva jsem na tento žánr citlivější. Při své nedávné návštěvě Prahy jsem četl téměř každou tabulku. Při ranním běhu skrz stromovku jsem si přečetl tabuli "tady padl". Tady? V tomto klidném parku, jehož ticho přeruší občasný příkaz pejskaře: "Azore k noze!" Tady by přece nikdo nestřílel. Vždyť by to rušilo maminky s dětmi v kočárcích. A vím, jak je otravné, když mi někdo svým hlučným chováním probudí mnou pracně uspanou dceru. Střílení se prostě do Stromovky nehodí.
Ještě divněji zní pamětní deska u obchodního centra Palladium. Růžový hrad popsaný různými erby zahraničních značek má tři padací mosty na fotobuňku. Davy lidí přes ně proudí dovnitř a ven. Vstoupil jsem s nimi do kapitalistické mekky a při vchodu čtu "Zde složil Josef Kajetán Tyl Kde domov můj." Nemůžu se ubránit myšlence, že kdyby žil pak by to jistě složil znovu.
