Tom Araya – terapeut tvrdých riffů.

Přesně padesáti let se dnes dožívá jedna z ikon amerického thrash metalu, baskytarista a zpěvák legendárních Slayer - Tomás Enrique Araya Díaz, všem známý jako Tom Araya.

Tomovo rodiště je třísettisícové chilské město Viña del Mar. V šestašedesátém odešel Tomův otec do Států za prací, a taky za svobodou a volností. Ještě v témže roce za ním přijel i zbytek rodiny, aby i oni okusili plnými doušky tuto „zaslíbenou a svobodnou“ zemi. Velmi brzy ale z Americké svobody „vystřízlivěli“. Proto se část rodinného klanu po létech navrací do rodné Chile. Naštěstí Tom Araya se ve Státech zabydluje už natrvalo. V Southgate, kde žil, nebylo ale nikdy nějak bezpečno, protože město šikanovaly různé pouliční gangy.

K muzice se Araya dostává přes svou starší sestru, která hrála na klarinet. Na klarinet hrál i starší bratr John, který později přesedlal na kytaru. Na tu taky začíná hrát i devítiletý Tom, který ale časem bere do rukou baskytaru, aby mohli sourozenci utvořit plnohodnotnou kapelu, která hrála skladby od Beatles a Rolling Stones.

V první polovině roku 1981 hrál Tom Araya v punkové kapele Quits, kde byl jeho spoluhráčem i kytarista Kerry King. A když ještě v témže roce založil v Los Angeles Kerry King se svým spolužákem Jeffem Hannemanem skupinu Slayer, vzpomněl si právě na svého bývalého spoluhráče Arayae jako na vhodného baskytaristu a zpěváka. O rok později se ke skupině Slayer přidává i nadějný bubeník a prodejce pizzy Dave Lombardo.

Zpočátku hrála skupina covery od Judas Priest a Iron Maiden, ale King stále více preferuje tvrdší a zběsilejší styl hraní podle vzoru ranné Metallicy a Exodus. Skupina se začíná líčit a začíná hrát i vlastní skladby, jejíž obsahem byl vesměs satanistický motiv, i když samotní členové supiny nikdy nebyli členy žádného satanistického spolku. Z jejích pohledu se vždy jednalo o reklamní trik, který měl nalákat potencionální fanoušky na jejích hudbu. V roce 1982 hráli Slayer v losangelském Woodstock Club, kde si jich všiml hudební novinář Brian Slagel, který pár týdnu před tím založil label Metal Blade Records a právě hudební styl Slayer se mu hodil do jeho hudební koncepce. Ihned jim nabídl umístění jejích songu Aggressive Perfector na výběrovce Metal Massacre III., který tato skladba taky otevírá.

V listopadu roku 1983 se Slayer pouští do nahrávání svého debutového alba Show No Mercy, jež z větší části financoval se svého platu terapeuta Tom Araya. Deska vychází ještě před Vánoci téhož roku. Její podstatou byly těžké a temné riffy kytar hrané v rychlých tempech, jež kupředu bičovala šílející rytmika. Textová stránka evokovala děs a hrůzu se satanistickými výplody. Skladba The Antichrist určitě nepotřebuje dalšího komentáře. A v podobném duchu je i další song Black Magic, který se objevil i na singlu. V otvíráků Evil Has No Boundaries je možno slyšet i hlas Gene Hoglana (ex-Death, Testament atd.).

Na úspěch prvotiny navazuje album Hell Awaits z roku 1985. Ještě před vydáním této desky vypouštějí Slayer do světa minialbum Hauting The Chapel (1984), kde se objeví i šestiminutová Chemical Warfare, a první koncertní počin Live Undead, kde byla až posléze domíchána vřava fanoušků. Dělalo se to tehdy, dělá se to i dnes…

Píše 16. září 1985 a v obchodech s hudebními nosiči se objeví již výše zmiňované album Hell Awaits. Jednoznačně nejstrašidelnější album Slayer, které bylo uzavřeným celkem zatracení a utrpení. Thrash metal se stále více dere na povrch, nechybí hybné střednětempé hradby. Na tomto vinylu jsou mimo jiné skladby At Dawn They Sleep a Crypts of Eternity, které otextoval Tom Araya.

Slayer však neusínají na vavřínech. Již v následujícím roce vypouštějí do světa další brutální dílko Reign In Blood. Album je nahráváno pod taktovkou ostříleného producenta Ricka Rubina, který zatím brouzdal v hip-hopových vodách (RUN-D.M.C., Jazzy Jay), ale novému albu Slayer dal jiný, nový kabát, který doposud členové bandu neokusili. Rubin dával především důraz na dobře a přesně zahrané bicí, což mělo být dle Ricka ¾ úspěchu. A mělo. Deska se stala ve Státech albem měsíce. A skladby Raining Blood, Jesus Saves nebo Epidemic nepotřebují dalšího komentáře. Hotová smršť v ďábelsky rychlém tempu.

Rick Rubin se producentsky podílel i na dalším počinu skupiny Slayer z roku 1988. Ten dostává název South of Heaven. Čtveřice pro tentokrát nevsadila pouze na extrémní nasazení a agresivní pojetí, ale více než kdy jindy se soustředila na mnohem členitější rytmickou sekci a vrstvené aranže songů. Časté změny temp a bohatší brejky bicí artilerie musí záměrně provokovat strunné zbraně k propracovanějším partům a harmoničtějším sólům. Promyšlené kytarové hradby jsou ovšem neustále maximálně intenzivní a divoké. Arayaova tlumená basová linka taktéž ještě více podlehla dunivému a přitvrzenému soundu celé nekompromisní bandy. Tom Araya již ve skladbách nejen řve a křičí, ale také se snaží některé atmosféričtější momenty vykreslit zpěvem. Klidnější kompozice jako například titulní South Of Heaven nebo závěrečná Spill The Blood, ve které se mihnou i pasáže hrané na akustickou kytaru, střídají vražedné pecky typu Silent Scream a Cleanse the Soul, které otextoval Tom Araya.

A kde skončili Slayer na albu South of Heaven, tam pokračovali na dalším v roce 1990. Deska dostala název Seasons In The Abyss a stala se jednou z nejúspěšnějších, co se prodejnosti týče, v historii skupiny Slayer. Na tomto albu se jednotlivé kompozice valí v dynamickém sledu, bez jediné známky přestávky. Obrovská spousta energie a všudypřítomné syrové tvrdosti nedá posluchači prostor si vydechnout. Otvírák War Ensemble v zabijáckém tempu drtí sebemenší náznaky pochybnosti o tom, kdo je králem thrashe. A v podobném vražedném tempu pokračuje i song Hallowed  Point. Třešničkou na dortu může být už jen závěrečná Seasons In The Abyss.

Ve čtyřleté albové pauze vydají Slayer další koncertní dílko Decade of Aggression (1991), ale hlavní změna se udá v roce 1992, kdy Slayer opustí bubeník Dave Lombardo, kterého nahradí jiný tlučmistr Paul Bostaph (ex-Forbidden).

S novým bubeníkem nahrají Slayer album Divine Intervention (1994), které se stane odrazovým můstkem v novodobé kariéře kapely. Skupina zde znovu roztáčí způsobem sobě vlastním ten typický thrashový rej s opět agresivním až drastickým nábojem. Deska dosáhne 8. příčky na albovém žebříčku ve Státech a skladba Serenity in Murder boduje i na Britských ostrovech. Nekompromisní jsou Slayer tradičně v textech, v nichž se nyní ponejvíce objevuje tématika fenoménu sériových vrahů. A přesně toto je parketa Toma Arayae.

Deska Undisputed Attitude vychází 28. května 1996. A je to první a jediné album v historii Slayer, na kterém se nechali inspirovat punkrockovými vzory. Kdo by zde hledal osvědčené smečky Ramones nebo Sex Pistols, tak ten bude asi zklamán. Slayer zde dávají hold takovým kapelám jako Verbal Abuse, Minor Threat nebo The Stooges. A přidají i 3 kousky z vlastního ranku. Na závěrečné Gemini se podíleli muzikanti společnými silami.

Na další plnohodnotné autorské album si počkají fanoušci dlouhé 4 roky. To vychází 9. června 1998 pod titulem Diabolus In Musica. I když z řad kritiků není tento nosič nijak opěvován, jen v prvním týdnu se jej prodalo jen ve státech víc než 46 tisíc kopií. Na dnešní dobu ilegálních „palíren“ to je velice slušné číslo. Svou troškou do společného měšce přispěl Araya skladbou Desire. A jeho textařský rukopis je možno zaznamenat i v songu Screaming from the Sky.

Další album vydávají Slayer 11. září 2001 pod názvem God Hates Us All. Datum, které se již navždy zapíše do historie Spojených států černým písmem. Slayer to však neplánovali (jak by též mohli?). Deska měla totiž původně vyjít 10. července 2001, ale tahanice mezi vydavatelskými firmami, které měly album distribuovat, vydání o 2 měsíce posunulo. Dalším problémem byl obal desky. Krvavá Bible propíchaná hřeby dávala podnět k nenávisti ze strany křesťanů. Proto bylo toto album s původní obálkou v mnoha zemích zakázané prodávat.

I tak deska obsahuje materiál, který každého, bez výjimky, mrští na zeď a nedovolí mu ani si odskočit na záchod. Co skladba, to masakr. Ať už to je God Send Death, Bloodline nebo Deviance. Pod vším tím se autorsky podepsal Tom Araya.

Po vydání alba God Hates Us All opouští řady Slayer Paul Bostaph a do skupiny se navrací ztracený „bijec“ Dave Lombardo. S Davem nahrají a vydají Slayer další album Christ Illusion (2006). Deska je opět plná nabroušené energie, která každého zasáhne až do morku kosti a pevně usadí do obyvákových křesel. Vražedné tempo úvodní Flesh Storm střídá temná Eyes of the Insane (asi nejpolitičtější skladba v historii Slayer, za kterou získali Slayer 11. února 2007 cenu Grammy za nejlepší metalový počin v roce 2006), na kterou navazuje kontroverzní Jihad. Bezpochyby dobré album, které boduje hlavně v Německu a ve Finsku, kde se usazuje na 2. místě albového žebříčků.

Rok 2006 však postihnou Toma Arayae nemilé zdravotní potíže. Musí na operaci se žlučníkem, což ho na čas úplně vyřadí z hudebního dění. Skupina tak ruší některé naplánované koncerty. A v roce 2010 mu je voperován do krční páteře kovový implantát, čímž mu skončilo nadobro kroucení hlavou – tzv. headbanging. A aby toho nebylo málo, na nedávnem tour po Austrálii potkala Toma nevolnost, která jej dostala opět na 2 dny do místní nemocnice. A jak říká sám Tom Araya: “Už nejsem nejmladší“.

Zatím poslední album s názvem World Painted Blood vydávají Slayer 3. listopadu 2009. Opět standardní thrashový počin plný děsu, krve a nenávisti. Vražedné tempo skladeb střídají temné kousky plné krvelačných masových vrahů a náboženských fanatiků. A tuto nenávist vyjádřili Slayer např. ve skladbách Psychopathy Red (song je o ruském masovém vrahovi), Beauty Through Order a World Painted Blood.

Doufám tedy, že tímto albem ještě neřekli Slayer své poslední slovo. I když zdraví se za peníze koupit nedá, pevně věřím, že Tom Araya a jeho esquadra bude ještě dlouho brázdit světová pódia.