Rockový Helfštýn vol. 5 – 7. června 2014, hrad Helfštýn.

Minulou sobotu se na hradě Helfštýn konal již pátý ročník hudebního festivalu Rockový Helfštýn. 

O této akci jsme se dozvěděli čistě náhodou z rádia Rock Max, kde na ni dělali reklamu. Začátkem června se totiž koná jen na Moravě několik festivalů, proto není snadné vybrat si nějakou hudební akci, která by byla něčím zajímavá až výjimečná. Když se zaměřím na skupiny, tak ty se na hudebních akcích točí víceméně pořád dokola jak kolovrátek. A jsou i také, které v poledne hrají na jednom festivalu, k večeru na druhém a o půl noci zakončí celodenní festivalovou pouť na třetím. To bych musel být hodně oddaný fanoušek, abych za touto skupinou jezdil jak pejsek.

Když to vezmu namátkou, tak v nedalekém Novém Jičíně na Skalkách se konal festival Legendy 5, kde vystoupili Turbo, Blue Effect nebo Petr Kolář. Ve Slušovicích další festival Bílá Hlína, kde vystoupili např. Kreyson, Tři sestry, Horkýže Slíže či Američané Skillet a dalších asi třicet skupin. A aby toho nebylo málo, tak třeba na Těrlicku vystoupila rocková legenda Citron. Tak potom babo raď nebo mlč.

Rozhodli jsme se tedy pro Helfštýn. Za prvé jsme tam snad 15 let nebyli, za druhé tento hrad stojí určitě za prohlídku, i když se tam třeba žádná akce nekoná a za třetí – z Příbora je to slabých 40 minut autem, což jsem přijal s nadšením. Přece jenom mám toho ježdění přes týden až nad hlavu.

Když jsem byl na Helfštýně naposledy, tak před vchodem do hradu se tyčil monstrózní Trojský kůň a obrovský katapult, kteréžto zařízení už asi zlikvidoval zub času nebo termiti. Je to škoda, protože na tyto atrakce jsem se hodně těšil. Chtěl jsem se totiž nechat na hrad odpálit.

První kapelu, kterou jsme na Helfštýně stihli, byla pop-rocková zlínská squadra Street69. Takový nagelovaný popík ala Chinaski, který nás ani trochu nebavil. Chyběla tomu energie. Chybělo tomu něco, co by šokovalo, zaujalo. Třeba zpěvák zpívající na hlavě nebo kytarista hrající na dvojkrkou kytaru či bubeník bubnující na popelnice. Ale nic takového se nekonalo. Jen šeď vhodná na tancovačky.

Proto jsme raději šli obdivovat krásy hradu Helfštýn. A že je zde co obdivovat? Tento středověký skvost, jenž je jednou z největších zřícenin v zemi Českých, určitě nadchne nejednoho milovníka historie. Na to, že se jedná oficiálně o zříceninu, je tento hrad ve velmi zachovalém stavu. Je vidět, že správci hradu a lidem kolem něj na něm opravdu záleží.

Po prohlídce jsme šli očihnout vítěze Radegast líhně 2014, skupinu Slepí křováci. Jak jsem se později dozvěděl, tak tato skupina zde vystupovala jako záskok. Ani nevím za koho. Ale je mi to celkem fuk, protože byli fakt skvělí, originální a hudebně vyzrálí.  Při svém hraní použili i pro rockovou hudbu netradiční hudební nástroj didgeridoo, čímž svou tvorbu okořenili. A okořenili tak akorát. Jejích (jak sami hlásají) bushover nás bavil.

V pauze pořadatelé losovali šťastné majitelé vstupenek, kteří vyhráli nějakou cenu. Popravdě, nevím jakou, ale to vždy potěší, když si návštěvník přinese domů krom opičky ještě něco navíc.

V mezičase už dorazil headliner festivalu – skupina Horkýže Slíže, s jejímiž členy se fotili fanoušci na nádvoří

a taky oficiál merchandise, který určitě zaujal, protože jak jsem později vypozoroval, nemálo návštěvníků se ještě před samotným koncertem převléklo do dresu Horkýže Slíže. A hádejte, které triko bylo to nejoblíbenější?

Další skupinou, která měla za úkol nalákat návštěvníky ze zadních nádvoří pod pódium, byla olomoucká metalová smečka Perseus. Tento soubor kolem Mirka Spilky vznikl po jeho odchodu z Calibosu, kde jsem měl možnost vidět jej naposledy. Perseus určitě pokračuje tam, kde Calibos ustrnul, přesněji - přešlapoval na jednom místě. Dle mne odchod Mirka z Calibosu a vytvoření Persea tomuto protřelému hudebníkovi prospěl. Perseus jsou určitě dál než Calibos v minulosti, ale ještě tomu něco chybí.  Něco zásadního. Skladby má skupina dobré, jen jejích tvorba se trochu ztrácí v množství skupin, které dnes existují. Skupině přejí do budoucna, ať překročí regionální práh, což je mnohdy těžší než natočit vlastní desku.

V další přestávce jsem krom koštu piva Herold (nějaké pivo z Čech, které nebylo vůbec špatné) zvěčnil i pár návštěvníků

a už jsme se chystali na před-headlinera, skupinu Spocená uklízečka. Soubor jsme neznali ani podle jména ani podle vyprávění. Mylně jsme se domnívali, podle názvu, že se jedná o regionální punkrockovou skupinu. Dle znalých se ale jedná o dost populární místní přerovský band, na jehož akce chodí údajně hodně lidí. Jenže při poslechu prvních skladeb jsem se nad touto informaci hodně podivoval. Skupina měla ve svém středu bubenici, čímž zpozornělo nejedno pánské oko, ale to bylo asi vše, čím zaujali. Hudebně na tom byl soubor na úrovni 1.stupně základní školy a i texty s totálními rýmy ala rum – dům, do hlavy – nebaví nebo krabice – palice, za které by se nemuseli stydět ani žáci mateřinky, vypovídaly za vše. Namátkou jsem si zapamatoval jeden rým, který stojí za citaci: „Potřebuji sehnat prachy, žízeň mám jak trám, tak kanálové víka krumpáčem vybírám.“

Headliner pátého Rockového Helfštýna, nitrianská  postpunková skupina Horkýže Slíže, určitě nezklamal. Asi tisícovka návštěvníků si jejích koncert užila dosyta. Když jsem procházel mezi fanoušky, každý zpíval jejích hity, kterých má soubor na rozdávání, jak o život. Dalo by se říct, že songy této skupiny už zlidověly. Skvělá tečka za vydařeným 5. ročníkem festivalu.

Celý festival jsme si užili. Atmosféra byla vynikající, hlady a žízní určitě taky nikdo neumřel a to nemluvím o počasí, které bylo luxusní. Stylové exteriéry hradu přidaly festivalu určitě jinou atmosféru, než jaká se opakuje na „letištních“ festivalech, kde největší kulturní památkou je polorozbořený bunkr z 2. světové války, který po odchodu Rudé armády dotvořili k obrazu svému místní homeles.

Pořadatelům velký dík za takovou akcí. Doufám, že příští ročník bude pokračovat v podobném duchu a že hrad Helfštýn přivítá opět nějaký ten kvalitní hudební soubor.

Možná by to chtělo pro příště spojit své síly s městem Hranice na Moravě, od nějž je hrad co by kamenem dohodil, a oslovit místní podnikatelské subjekty, aby akci taktéž finančně podpořili, čímž by se taky zviditelnili. Festival by tak mohl pozvat více kvalitnějších skupin, které by nalákaly i jejích fanoušky – pejsky, a mohl by tak poskočit na vyšší level, co se věhlasu týče.